Paměť a hmota. Historie není to, co se událo, ale to, co si z ní budeme pamatovat

Minulost, přítomnost a budoucnost a jejich souvztažnosti

Na jedné straně se vyrovnáváme s kulturním dědictvím a hodnotami, které už nejsou aktuální. Co s nimi? Zničit, nebo je schovat do muzea? Kdy je společensky legitimní emocionálně se vrhnout na památku a zdestruovat ji? Peníze, moc, politika a náboženství jsou témata, která se neoddělitelně pojí právě s uměním ve veřejném prostoru.

Vyrovnáváme se s minulostí. S tou, kterou s úctou zachováváme a usilujeme o to znovu jí vzdát hold. Tak by se na první pohled zdálo znovupostavení Mariánského sloupu. Jaký příběh však stojí za tímto původně barokním monumentem, který se nyní tyčí na Staroměstském náměstí? Katolická církev cítila potřebu znovu vztyčit jeho repliku. I přes velký nesouhlas jak ze strany politiků, tak veřejnosti, si sloup nakonec prosadila.

Paměť a hmota. Umění ve veřejném prostoru, Lilith od Davida Černého|foto:Kristýna Strejcovská

Co takové gesto znamená a jak je možné, že si malá skupinka obyvatel může podle některých jen tak přivlastnit veřejné prostranství? Je to bohulibé? Potřebujeme stavět další náboženské stavby? A co by na to řekl anarchista Franta Sauer, který sloup strhnul s partou žižkovských hasičů? Došel nakonec smíření s panenkou Marií?

Pomníky zbořené, znovupostavené i právě vztyčované

Hnutí jako třeba Black Lives Matter odstartovala kritické uvažování nad životy historických osobností. Kdo je v dnešní době bez viny? Máme dnes vůbec potřebu klanět se zkamenělému ideálu dokonalého člověka, hmotě zastavené v čase? Je tu také současnost a otázka, co hmotného jednou zbyde po nás. Jaké monumenty budou jednoho dne obklopovat budoucí generace.

Čtěte také

Lilith od Davida Černého jako fíkový list špatné zástavbě? Jaký je smysl korporátního umění?

Jak v dnešních dnech ovládají soukromí investoři pole umění ve veřejném prostoru? Jako pomník současnosti jsem ustanovila sochu Lilith Davida Černého, která je součástí residenčního projektu Fragment. Svojí výškou přesahuje sochu Stalina. Pídili jsme se po tom, jakou zprávu o dnešní společnosti přináší a co vlastně symbolizuje? Pro někoho symbol feminismu, pro druhého blyštivá vzpomínka na diskotékové časy devadesátých let.
Oživujeme sochy a dáváme hlas zkamenělým myšlenkám, hmotě zastavené v čase. Protože také sochy umírají.