Otevřená architektura Robina Boyda. Walsh Street House je ohromujícím příkladem využití malé plochy pro velkorysý obytný prostor

15 fotografií

Robin Boyd (1919-1971) byl jednou z nejvýznamnějších osobností australského modernismu poválečné éry. Spolu s Harrym Seidlerem a Royem Groundsem je považován za hlavní představitele zlaté éry australské architektury. Boyd působil výhradně v Melbourne a především během padesátých let realizoval desítky vysoce individualizovaných soukromých domů. Na rozdíl od jeho slavných kolegů se jeho talent neprojevil ve velkých projektech veřejných budov, ale právě v mistrovském uchopení obytného prostoru. Boyd byl architektem rafinovaného a přesto otevřeného soukromí.

Narodil se do známého uměleckého klanu rodiny Boydových. Jeho otec Penleigh byl malíř, maminka Edith Susan také, strýček Martin zase spisovatel a bratři David a Guy se oba věnovali výtvarnému umění. Robinův dědeček Arthur Merric se také věnoval malířství a v roce 1938 zadal mladému architektovi jeho první projekt – návrh malířského ateliéru. To předurčilo jeho kariéru, během které navrhoval rodinné domy a umělecká studia pro spřízněné výtvarníky a přátele. 

Walsh Street House, vlastní dům architekta Robina Boyda, Austrálie|foto:Adam Štěch

Speciální místo v jeho tvorbě zaujímá jeho vlastní dům (Walsh Street House) na ulici Walsh Street v melbournské čtvrti South Yarra. Nyní je dům přístupný veřejnosti jako Nadace Robina Boyda. Architekt ho postavil v roce 1959 a žil zde se svou manželkou Patricií a svými dvěma dcerami. Dodnes je Boydův dům ukázkovým příkladem jeho inovativní modernistické architektury. Jeho autor byl při návrhu postaven před nelehký úkol. Parcela byla totiž velmi úzká a Boyd musel navrhnout dům v podobě dlouhého objemu zasunutého hluboko do nitra pozemku.

Walsh Street House, vlastní dům architekta Robina Boyda, Austrálie|foto:Adam Štěch

Výsledek je ale ohromujícím příkladem využití malé plochy pro velkorysý obytný prostor. Do domu vstupujeme po schodišti rovnou do prvního patra. Za nenápadnou dřevěnou uliční fasádou se nachází koupelna a technické zázemí. Chodbou se dostaneme do hlavní obytné místnosti v prvním patře, která se otevírá velkou terasou do centrální části interního atria. To od sebe odděluje dva obytné pavilony. Zatímco v tom hlavním najdeme obývací pokoj a pod ním jídelna a kuchyně, na druhé straně atria se v menším pavilonu nachází ložnice a koupelny. Obě obytné části jsou tak odděleny atriem, které se stává pomyslným srdcem celého domu a jeho střecha otevírá do nebe, a to i přesto, že se jedná o venkovní prostor. Oba pavilony jsou zastřešeny jednotnou prohnutou dřevěnou střechou, která je nesena sofistikovaným konstrukčním systémem napnutých lan.

Boyd žil v domě do své předčasné smrti v roce 1971, kdy bohužel zemřel na srdeční komplikace. Jeho odkaz však žije dále. A to nejenom v jeho vlastním domě, ale i v celé řadě dalších mistrovských realizacích a jeho aktivitách coby propagátora moderní architektury, společenského komentátora a autora řady knížek, například The Australian Ugliness z roku 1960, kde se kriticky vyjadřoval k vizuálnímu smogu a chabým kvalitám prostředí, ve kterém žijeme.