Osudy Zdeňka Velíška

27. únor 2017
Hry a četba

Rozhlasové vyprávění filologa, hispanisty, překladatele, novináře a politického komentátora.

Vzpomínání televizního a rozhlasového komentátora Zdeňka Velíška, kterému jeho kolegové dali přezdívku François Veterán (podle jeho oblíbeného politika F. Mitterranda), je rozloženo do pěti dílů vltavských Osudů. Zachycují jeho okamžiky na dlouhé trati mezi dětstvím a stářím i momenty, kdy vyměnil překladatelskou profesi za novinářskou dráhu. Dozvíme se, jak převraty v životě jeho země převracely i jeho vlastní, osobní život.

Dětství je z psychologického hlediska jednou z nejdůležitějších etap lidského života, kdy se formuje budoucí dospělý člověk a klade si později otázky jako v tomto případě Z. Velíšek. „Bylo to pro mě období naplnění, ochuzení, strádání? Byl jsem zvídavý, bojácný, dravý, kamarádský, společenský, sportovní typ, přemýšlivý?“

Zdeněk Velíšek se narodil před čtyřiaosmdesáti lety v Českém Krumlově, ale po třech měsících, co přišel tzv. „na svět“, byl jeho otec – poštovní úředník – přeložen do Nymburka ve středních Čechách. Dětství bylo poznamenáno bolestnou událostí. Přesně jeden den před vyhlášením stanného práva na jaře 1942 ztratila na čas jeho matka manžela a malý Zdeněk otce, který byl zatčen gestapem ve dnech takzvané heydrichiády. Během války byl transportován do Terezína, do věznice v Drážďanech, do severoněmeckého Waldheimu, pak znovu do Malé pevnosti v Terezíně a nakonec do Flossenbürgu. Malý Zdeněk se neuměl vyrovnat s faktem, že na tom s maminkou byli o hodně hůř než jeho kamarádi. Otec se vrátil domů tři týdny potom, co válka skončila. Právě ty nekonečné dny po válce byly pro dvanáctiletého kluka nejhorší v jeho životě.

Studentská léta a první profesní krůčky jsou obsahem dalšího vyprávění. Vystudovaný lingvista to v začátcích hledání svého profesního uplatnění neměl snadné. Až ve svých devětadvaceti letech dostává šanci jet na delší dobu na Kubu, kde se hovořilo španělštinou, kterou dodnes miluje a která ho dlouhá desetiletí také živila. Ovšem mělo to jeden háček…, o kterém se posluchači Vltavy dozvědí právě z vyprávění Z. Velíška. Ten u překladatelského řemesla ještě pár let zůstal, než se odhodlal ke změně profesního života.

Novinářské řemeslo mu učarovalo, přestože kariérní cesta byla hrbolatá a nelítostná. Historické okamžiky naší země totiž zasáhly i do života začínajícího reportéra. V červenci 1968 se ocitl jako nováček ve zpravodajství ČST, v době, kdy už zemi ovládala atmosféra napětí, neklidu, obav a strachu: „21. srpna osmašedesátého jsem si uvědomoval, že tentokrát události budou mít jiný dopad než události z 5. května 1945 před budovou Čs. rozhlasu a asi ukončí naději na svobodu i na jiný život,“ vzpomíná na dny, kdy nabídl svůj momentálně opuštěný byt k ilegálnímu televiznímu vysílání, odkud se kolegové rozcházeli na svá improvizovaná pracoviště. „Je mi líto, že ty okamžiky českých dějin, které představuje jednak Pražské jaro, jednak ten týden spontánního odporu, který kladl národ okupantům všemi prostředky dostupnými, bezbranným lidem, že tenhle okamžik české historie není v naší vlasti reflektován, jak by si zasloužil,“ posteskne si. V době normalizace se Z. Velíšek vrátil k původnímu řemeslu – tedy k překladům a tlumočení. Televizi opouštěl sice jako psanec, tedy se špatným kádrovým posudkem, ale tzv. po dohodě.

Čtěte také

Zlomovým bodem v kariérním životě a nadějí na lepší perspektivu byl rok 1989. Zdeněk Velíšek odešel z dosavadního zaměstnání a od 1. ledna 1990 zase seděl na své redakční židli a doháněl televizní řemeslo. Zaměřoval se na oblasti Francie a Španělska. Některé zajímavé postřehy rozkrývá i v rozhlasových Osudech.

03809729.jpeg

Dnes ho můžeme spatřit na obrazovce České televize zejména v pořadu Horizont na ČT 24. Zdeněk Velíšek – komentátor, novinář specializovaný na zahraničí – měl to privilegium setkávat se s významnými politiky, státníky a významnými osobnostmi z celého světa. Jako novinář prozkoumal svět zblízka a poznal životní prostor mimo svou vlast. Často mu prý přišla na jazyk věta „El mundo es ancho y ajeno“ – Svět je širý a cizí. Je to zároveň titul knížky, kterou v roce 1941 napsal peruánský autor Ciro Alegría. „A pro mě se spíš ta jediná věta – než ta knížka – stala důležitou. Vybavovala se mi na cestách za hranice vlasti. Naučil jsem se v duchu říkat si ji jako povzdech nad tím, jak se mi nedaří světu rozumět. Navíc, v té španělštině pro mě měl zvuk i rytmus té věty jakoby mystický nádech. Dalo se za těmi šesti slovy tušit dobrodružství, odhalování nějakého tajemství.“

03809728.jpeg


Web Hry a četba nabízí mluvené slovo zdarma on-line ještě týden po odvysílání. Audioknihy nejde stáhnout.

Připravila: Lenka Kopecká

Natočeno v roce 2017.

autor: Lenka Kopecká
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?