Osudy Vladimíra Klímy
Poslední den války málem přišel o život a nakonec to dotáhl až k postu českého velvyslance. Život Vladimíra Klímy připomíná cestu přes rozbouřené vody. Známý afrikanista, literární vědec, spisovatel, překladatel a taky diplomat o něm vypráví ve vltavském cyklu Osudy.
Mezi zmíněnými mezníky se odvíjel pestrý a plodný život. Vladimír Klíma se narodil v roce 1936 a první intenzivní vzpomínky má z Protektorátu. Vybavuje si třeba, jak s kamarády tajně vnikali do kina na filmová představení, a to o přestávce, kdy se na chvíli otevřela vrata biografu, aby si páni mohli zakouřit. „Znali jsme tehdy spoustu druhých půlek filmů, ale minimum těch prvních. Věděli jsme, jak jednotlivé příběhy dopadly, ale to, co těm koncům předcházelo, ne,“ usmívá se.
Už za války jako malý kluk cítil atmosféru neustálého strachu. To samé pak zažíval po roce 1948, kdy Československo ovládli Sověti prostřednictvím domácích komunistických přisluhovačů. Tehdy u nás panoval systém vyhlášek, předpisů, zákazů a povolení, a současně neustálý strach z toho, kdo a kdy vás udá a kdy si pro vás přijdou. Lidi se různě pitvořili, snažili se přežít, někteří za cenu menších či větších ústupků a ohnutí hřbetu. Mnozí navíc s režimem aktivně spolupracovali. Pan Klíma si třeba vybavuje jednu bizarní besedu, kterou musel absolvovat jako školák: „Přišel pán, který byl za 1. světové války v československých legiích. Napřáhl před nás své končetiny a řekl: podívejte se na tyhle ruce. Ty vraždily nevinné sovětské děti, ženy a starce.“ Podobných situací bylo v době vlády komunistů víc než dost.
Děti si však hledaly svoji zábavu. Vladimír Klíma vzpomíná třeba na to, jak během přestávek ukazovali se spolužáky na mapě Norsko, ovšem nohou. „Bylo na té mapě tak vysoko, že jsme většinou dosáhli sotva na jih země. A velký oříšek byl dostat po téhle ekvilibristice nohu zase na zem. Stalo se tak, že jeden kluk mapu nohou natrhl. A my jsme ji pak během hodiny, už s ukazovátkem, trhali ještě víc,“ vybavuje si.
Na životní směřování Vladimíra Klímy měl velký vliv jeho otec. „Byl to učitel, bez nadsázky učenec, uměl jazyky a napsal třeba hebrejskou mluvnici,“ popisuje jeho syn. V Osudech samozřejmě vzpomíná i na další příbuzné, především na maminku a babičku, která třeba celé hodiny „odcházela“ z návštěvy a málokdy si dala jídlo, které jí nabízeli.
I Klímu lákaly jazyky, navíc na ně měl přirozený talent. Od sexty pak učil angličtinu, učí ji dodnes a s láskou vzpomíná i na některé svoje pedagogy.
Láká mě přelévání vědomostí a energie z hlavy do hlavy. Učení je proces s aktivitou z obou stran. Jako úkol jsem svým studentům dával jediné: těšit se na naše další setkání. Totéž jsem vyžadoval i po sobě.
Vojna, první zaměstnání v Orbisu na pozici nakladatelského redaktora, pak léta v Orientálním ústavu. I o tom je samozřejmě v Osudech Vladimíra Klímy řeč. A vedle toho o zdánlivých drobnostech, ovšem velice důležitých. Třeba o funkcích jakýchsi veřejných donašečů, takzvaných desítkářů, o schůzích a školeních, o povinných shromážděních a manifestacích, ze kterých se „nenápadně“ utíkalo, o kolezích a kolegyních, o lepších či horších šéfech i o už zmíněné atmosféře strachu.
Jednou v Moskvě mě jeden kolega, významný vědec, vytáhl ven, dovedl daleko mezi stromy a keře a – začal šeptem řešit odborný afrikanistický problém. Naprosto neškodný. Zmíněný kolega, profesor, byl ale vycepován desetiletími strachu, znal tu dobu, kdy za jedinou neškodnou větu člověka odvedla tajná policie a třeba už o něm nikdo nikdy neslyšel...
...vzpomíná afrikanista. Podobné to samozřejmě bylo v Československu. Svědčí o tom třeba historka, kdy od přepážky na poště utíkal za pánem, který si před ním u okénka zapomněl občanku. Dohnal ho a chtěl říct, aby se pro ni vrátil. „Z úst mi vyklouzla hloupá věta Půjdete se mnou. A z očí toho zděšeného člověka jsem vyčetl jenom zoufalou otázku: proč?“
Afrika přitahovala Vladimíra Klímu téměř odjakživa. Prvního černouška viděl na Meinlově reklamě na kávu, ty skutečné, živé, o mnoho let později. Mimochodem – v Nigérii, konkrétně v Lagosu a Ibadanu, ho zastihla takzvaná sametová revoluce v Československu. To byl na černém kontinentě poprvé, třiadvacet let poté, co mu to v Orientálním ústavu slíbili. Do té doby směl jen po zemích takzvaného socialistického bloku a několik let ani tam. Po příletu z Nigérie do Prahy zjistil, že se mu někde po cestě ztratila všechna zavazadla. „V té chvíli mi to ale nevadilo. Mnohem zajímavější mi připadalo to, co se linulo z televizní obrazovky na letišti v Ruzyni,“ vzpomíná.
Z Orientálního ústavu přešel Klíma do Ústavu mezinárodních vztahů a odtud na ministerstvo zahraničí. To už bylo samozřejmě po Listopadu 1989. Ministerstvo ho pak vyslalo jako českého velvyslance do Ghany. I na tohle období vzpomíná Vladimír Klíma rád. „Začalo to už slavnostním aktem, kdy jsem prezidentovi Ghany předával pověřovací listiny. Akce se nesla v duchu úlitby předkům, mluvilo se domorodým jazykem, jako oběť se na zem rozléval šnaps, atmosféru dotvářeli afričtí bubeníci.“
Ještě než k tomu ale došlo, musel si tehdy rozvedený Vladimír Klíma najít manželku. „Dostal jsem to za domácí úkol od své šéfové na ministerstvu. Sluší se prý, že si velvyslanec na svou misi bere ženu. Hledal jsem, randil, až mi zavolal kamarád z Valašska, že ji pro mě má. A jsme spolu dodnes,“ culí se Klíma.
Nejen z Ghany, ale vlastně celý svůj profesní život propaguje Vladimír Klíma u nás i jinde v Evropě africkou kulturu. A rád poukazuje na to, jak se africká a evropská kultura ovlivňují. Oboustranně. „Minimálně od začátku dvacátého století. Krásně je to vidět například v jazzu nebo kubismu,“ vysvětluje.
I když každá z těch kultur má svá specifika. Specifické je i chápání hodnoty věcí a třeba i interpretace vyprávění. Afričané ocení podání. Když je zajímavé, můžou jeden příběh slyšet i stokrát.
Nejen Afrikou ovšem živ je pan Klíma; sféry jeho zájmů jsou široké. V současnosti třeba hledá vydavatele pro (svůj) anglický překlad knihy o evropských muzeích v přírodě. „Publikace Jiřího Langera u nás měla zasloužený úspěch a určitě by si zasloužila dostat se i mezi čtenáře ve světě. Minimálně v Evropě – vždyť čtyři pětiny knihy se věnují právě evropským skanzenům,“ láká případné nakladatelství Vladimír Klíma, afrikanista, spisovatel, překladatel, literární vědec a diplomat, jehož životní krédo zní: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Celý život se podle něho snažil řídit.
Připravil: Tomáš Pilát
Natočeno v roce 2018.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
