Osudy Tomáše Zikmunda. Vzpomínání dlouholetého rozhlasového mistra zvuku a docenta pražské HAMU

Dnes je Tomáš Zikmund respektovaným zvukovým mistrem, pedagogem na HAMU a také lektorem v rozhlasové skupině elévů, kteří se připravují na specializovanou rozhlasovou práci. V Osudech mimo jiné vypráví o tom, jak moc byli v jeho životě důležití učitelé jak na základní škole, tak pak později i na gymnáziu, tehdy Pokusné dvanáctileté střední škole.

Rozhlas poprvé zaslechl z takzvané krystalky. V Osudech taktéž popisuje, na jakém principu fungovala a co vše se muselo připravit, aby se rozhlasové vysílání zachytilo. Rádi se sestrou poslouchali místní rozhlas u babičky v Rovensku, kde v padesátých letech hrály především písničky Voskovce a Wericha. 

Čtěte také

Sto hlasů rozhlasu. Vývoj rozhlasové reportáže během století radiového vysílání a osudy nejvýznamnějších reportérů

„Naši měli rádio Philipsku. To mělo výstup a já jsem si natáhl linku do postele, od strýčka jsem měl takový malý reproduktor, a když nás rodiče v osm hodin nahnali do postele a poslouchali hru, tak my jsme ji se sestrou poslouchali pod polštářem taky.“

Začátek šedesátých let a svěží proud hudby z divadla Semafor u Tomáše Zikmunda probudily touhu pořídit si magnetofon, na kterém potom natáčel a sestavoval vlastní pořady nebo písničky na přání pro spolužáky. To pokračovalo i na vojně v pobočce uměleckého armádního souboru AUS v Milovicích, kde se navíc setkal s hudebníky a poprvé zvučil hudební těleso.

Po vojenské službě přichází práce ve vysněném rozhlase. Píše se rok 1967, doba uvolnění. Jaké to tehdy v rozhlase bylo, jak v něm šly další desítky let až do současnosti, na kterých projektech se podílel a jak se zvukařská práce s příchodem digitalizace v průběhu času proměnila?