SERIÁL

Osudy Karla Pacnera

Karel Pacner

„Dívám se na svět strohýma vědeckýma očima. Věda dokáže postihnout i věci, které jsou takřka neviditelné...“ Poslechněte si vzpomínky novináře, publicisty a popularizátora vědy Karla Pacnera.

Novinářská dráha našeho předního žurnalisty, spisovatele a popularizátora kopíruje vývoj naší země od konce 2. světové války až do současnosti. Dětství strávil v Pošumaví, ale už na základní škole se v něm probudila touha stát se novinářem. Začal vydáváním skautského časopisu Pochodeň. Potom do místních novin posílal první zprávičky o školním dění. Přispíval do nich pak i po celou dobu studia na gymnáziu v Klatovech. Jeho tatínek ale nechtěl, aby šel studovat žurnalistiku, a směroval ho na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraničního obchodu. Jelikož však býval živnostník – míval obchod se smíšeným zbožím – nepřicházelo v úvahu, aby byl syn Karel po maturitě na vybrané studium přijat. Nakonec se sice na vybranou školu dostal, ale na obor dopravy a spojů, který ho sice vůbec nebavil, školu nicméně dokončil.

Karel Pacner, SSSR, Energija

Už při vysokoškolských studiích ale sebral odvahu a nabídl své služby Mladé frontě, která se pak stala na další desítky let jeho osudem. Začínal psaním o kultuře a divadle, ale když tam v létě 1959 nastoupil jako redaktor, dostal na starosti vědu a techniku – zprvu nebyl nadšen, tématu se trochu obával, nakonec mu však zcela propadl. Navázal kontakty s našimi předními vědci a záběr jeho zájmů se nesmírně rozšířil. Vždy ho však nejvíc lákala kosmonautika; podrobně sledoval její rozvoj v USA i v tehdejším Sovětském svazu – často přitom musel bojovat s omezeným přístupem k informacím, pro 60. léta typickým.

Karel Pacner, USA, Apollo11

Díky pozdějšímu uvolnění atmosféry se mu ale nakonec podařilo splnit si velký sen: v červenci 1969 odletěl do USA, aby z mysu Canaveral na Floridě a z řídicího střediska NASA v Houstonu sledoval start Apolla 11 mířícího k Měsíci – a tuto událost považuje za jeden z vrcholných okamžiků svého života. Zájem o vědu mu pomohl překonat i restrikce normalizačních let.

Jako novinář byl přímým svědkem převratných událostí listopadu 1989, pak se sám podílel na přeměně Mladé fronty pod novým vedením nepodléhajícím žádným politickým vlivům. Musel se však také potýkat s přechodným poklesem zájmu o vědu a i díky tomu, že se po změně režimu otevřelo mnoho dříve nedostupných archivů, začal se věnovat historii – zejména klíčovým okamžikům našich dějin.

Zaznamenával současně i příběhy dokreslující pozadí kosmického závodu mezi USA a bývalým Sovětským svazem či zákulisí výzvědných služeb. Nezapomněl však ani na světové vědce, jejichž práce posunula kupředu civilizaci a ovlivnila vývoj 20. století., ani na české vědce, zejména ty, kteří za komunistického režimu odešli do zahraničí.

Série jeho článků a knih postupně dosáhla úctyhodného počtu, dnes je knih skoro 60 a v posledních letech vydává čtyři ročně. Jak sám říká, vždy se snažil psát tak, aby jeho práce mohli číst čtenáři od deseti do osmdesáti let: „Musím říct, že psaní o vědě mě velice ovlivnilo. Ovlivnilo tak, že neuznávám žádné pavědy, dívám se na svět strohýma vědeckýma očima. Nemyslím si, že je to chyba. Domnívám se, že věda dokáže postihnout i věci, které jsou takřka neviditelné nebo těžko představitelné.“

Připravila: Jana olivová
Technická spolupráce: Petr Janečka

Spustit audio
autor: Jana Olivová