Zažil jsem v rozhlase úžasnou dobu, kdy se otevíraly dveře do světa, vzpomíná Ondřej Neff

Vztah malého Ondřeje k rodičům ovlivnil do jisté míry fakt, že se jim narodil poměrně pozdě. Mamince bylo už dvaačtyřicet let, otci šestatřicet. „Byli zakotveni v úplně jiné době, milovali první republiku a její kulturní atmosféru. Vším, co přišlo potom, pohrdali. Když jsem dospíval, byl jsem nadšený prvními inscenacemi divadla Semafor, ale rodiče jen krčili rameny. Pro ně to byl jen slabý odvar toho, co dělali Voskovec s Werichem. Později jsem si samozřejmě udělal vlastní názor, ale znechutili mi to. A to se týkalo i literatury, třeba Hrabalových próz, které se mi líbily, ale otec je neuznával. Hrabala jsem si ale zošklivit nenechal!“

Ondřej Neff si v dětství a mládí lépe rozuměl s otcem než s maminkou; s tou se sblížil až ke konci jejího života. Tatínek měl zvláštní smysl pro humor, jak o tom svědčí zejména jeho technické výklady. Malý Ondřej si tak vštípil do dětské paměti mnoho nesmyslů. Nějaký čas si například díky tatínkovu žertu myslel, že rozhlas je nedodělaný televizor, kde je otvor za plátnem připraven k zasazení obrazovky.

Lovy v antikvariátech

Velkou láskou Ondřeje Neffa jsou verneovky, které začal sbírat už jako chlapec. Byla to celoživotní inspirace, protože o mnoho let později některé Verneovy příběhy zdramatizoval pro rozhlas, několik verneovek převyprávěl pro současné čtenáře, a dokonce na svého oblíbeného spisovatele navázal trilogii Tajemství pěti světadílů. Dnes to zní neuvěřitelně, ale knihy Julese Vernea byly u nás na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století coby buržoazní úpadková literatura zakázané. Naštěstí se ještě dala sehnat jejich prvorepubliková vydání. „Lovy“ v antikvariátech, jak tomu malý Ondřej s tatínkem říkali, byly pak po mnoho let jejich společnou radostí.

„Jednou jsme se vydali do antikvariátu v Kaprově ulici. Shodou okolností tam zrovna přišel malíř Jan Zrzavý, jemuž připravili celou hromadu starých červených verneovek z Vilímkova nakladatelství. Zrzavý se tím probíral, něco si vzal, něco odložil. To se ví, táta po těch odložených knížkách okamžitě skočil – dodnes je mám ve své sbírce.“ Díky četbě Verna či britského autora H. G. Wellse si Ondřej Neff oblíbil žánr sci-fi, jemuž pak zůstal dlouho věrný.

Škola v rádiu

Po střední škole se Ondřej Neff hlásil na novinařinu, ale nebyl přijat „pro nedostatek talentu“. Uplatnění našel v časopise Svět v obrazech, kde strávil rok jako fotograf a píšící novinář. V té době už se hodně zajímal o fotografování, což je jeho další celoživotní koníček. Napodruhé se na školu dostal a brzy nato začal pracovat v mezinárodní redakci Československého rozhlasu. Tam potkal vynikající kolegy, jako byli Milan Weiner, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková nebo Jan Petránek. „Byla to výborná škola, profesní i lidská,“ vzpomíná Ondřej Neff, „zažil jsem v rozhlase úžasnou dobu, kdy se otevíraly dveře do světa, Weinerova redakce byla mimořádně svobodomyslná, všichni se snažili nějakým způsobem otupit hroty totality.“ Po roce 1968 však musela většina těchto redaktorů z rozhlasu odejít.

Ondřej Neff potom střídal různé profese od promítače v kině po fotografa v Ústředí lidové umělecké výroby. Vyzkoušel si také kuriózní (a ne tak docela legální) činnost – „samizdatový dabing“ sci-fi filmů, které se do socialistického Československa pašovaly v anglickém znění. „Zajímavé je, že policie proti tomu nijak nezasáhla, přestože o tom musela vědět. Vysvětluju si to tím, že se na ty filmy taky chtěli dívat, ale neuměli anglicky,“ směje se.

Vzpomínky Ondřeje Neffa samozřejmě nekončí s rokem 1989, kdy se naopak v jeho životě objevilo mnoho nových podnětů a zájmů, ať už jde o jeho novinářskou práci, digitální fotografii nebo cestování. O tom všem vypráví posluchačům Českého rozhlasu Vltava v pětidílných Osudech.