SERIÁL

Osudy Evy Jiřičné

Eva Jiřičná žije od roku 1968 v Londýně
0:00
/
0:00

Rozhlasové vzpomínání české architektky a designérky, aktivní v Praze i v Londýně. Jaká byla její cesta od návrhů pokojíčků pro panenky ke světovému uznání? Poslechněte si pětidílné Osudy, které natočila Lenka Kopecká.

Eva Jiříčná (*1939, Zlín) vystudovala architekturu na ČVUT v Praze a AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. V roce 1968 odjela na stáž do Londýna a od té doby žije ve Velké Británii. Je držitelkou Řádu Britského impéria za design. Má vlastní dvě architektonická studia. Mezi její nejvýznamnější projekty patří Nová oranžerie Královské zahrady na Pražském hradě, interiéry luxusních londýnských butiků a několik budov Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Štíhlá žena s přirozenou elegancí milující jógu i pilates. Skromná a šarmantní dáma světové architektury – stále pracovně vytížená. Čas dělí mezi Prahu – Londýn – Zlín – místa, která mají pro ni silný emoční podtext a vyžadují od ní i pracovní povinnosti. Její mysl je stále svěží a plná architektonických nápadů, jakkoli v rozhlasovém pořadu mluví Eva Jiřičná i o stárnutí. Čas rozložený do pěti zastavení byl vzácný jak pro mne, tak pro paní Evu, neboť mohla rozkrýt paletu barevných vzpomínek, úvah a přání.
Lenka Kopecká

V rozhlasových Osudech se Eva Jiřičná logicky vrací nejprve do svého dětství, poznamenaného 2. světovou válkou a ideologií 50. let. Jako malá neuměla kreslit tak jako její tatínek – architekt, ale byla snaživá a trpělivá. Mezi první náčrty patřila nejprve její vlastní ruka, pak ruka bratříčka a poté další tvůrčí pokusy. Ráda modelovala panenky na násadku od tužky a z celofánového papíru jim vyráběla sukýnky a klobouky. Z dětských představ se tak vyklubaly úsměvné hračky a pokojíčky. Inspiraci hledala také v Jizerských horách, kam jezdívala jako malá školačka se svou třídou na výlety. Sklíčka v lese jí učarovala a posloužila jako materiál pro stavbu skleněných hradů. Tam někde se už formoval její vztah k prostoru a designu.

Cestu k architektuře si musela doma prosadit, neboť tatínek zastával názor, že tato profese se pro ženu nehodí. I když původně jako studentka gymnázia snila o kariéře světoznámé chemičky, architektura zvítězila. A tak, jak to v životě bývá, zapracovala náhoda – byl to kamarád, který ji přemluvil, aby šla s ním zkusit studia. A pak už v tomto světě zakotvila.

02145772.jpeg

Osudy Evy Jiřičné jsou plastickým obrazem vzpomínek, zamyšlení, zkušeností i zklamání ze dvou nevyvedených manželství. Přesto ji tyto skutečnosti nezlomily. Velký vzor měla ve svých rodičích, kteří žili v harmonickém vztahu. Vždy usměvavý tatínek s duší malého kluka měl na svou dceru velký vliv a Eva Jiřičná na něho ráda vzpomíná, stejně jako na svou maminku, od níž převzala cenná přísloví a rady, kterými se prý ostatně řídí dodnes.

Z rozené Moravanky, která neztratila v Anglii svou českou duši, se stala světově uznávaná architektka. Jako první z českých architektů se dostala do knihy Století designu – průkopníci designu 20. století.

Připravila: Lenka Kopecká
Technická spolupráce: Petr Janečka

Natočeno v roce 2017.

Spustit audio
autoři: Vladimíra Bezdíčková, Lenka Kopecká