Orient(ace): dialog s uměním východní Asie. „Jsem rád, když obraz přináší novou zkušenost,“ říká Patrik Hábl
Kultura Asie byla pro české umělce (především od poloviny 19. století) významným zdrojem inspirace – ať už bychom zmínili Alfonse Muchu, Emila Orlika nebo Vojtěcha Preissiga a jejich okouzlení Japonskem, nebo vztah Zdeňka Sklenáře ke kultuře Číny. Jak se ale uměním Asie inspirují současní čeští umělci? Jeden pohled nyní nabízí výstava Orient(ace) v pražské galerii Arcimbodo. Jedním z devíti vystavujících umělců je malíř Patrik Hábl.
Už vytvořil rozsáhlé instalace pro sakrální stavby, své malby umístil na pražskou magistrálu i na zdi administrativních budov nebo podzemních garáží. Návštěvníky nechal obrazy zcela obklopit nebo po nich chodit. Práce malíře Patrika Hábla je neodmyslitelně spjatá s prostorem a zkoumáním toho, jak na nás malba jako taková působí, jaké jsou její hranice i jaké jsou možnosti zprostředkování emocí.
Vedle zkoumání malby a prostoru je nedílnou součástí jeho práce i inspirace kulturou Asie. Pokud procházíte mezi jeho závěsnými obrazy, jako byste se octli v lese tvořeném svitky s krajinou, která místy připomíná čínské hory nebo zákoutí Japonska. „Já jsem si tuto krajinu nejprve vysnil a teprve poté jsem ji uviděl,“ říká Patrik Hábl s tím, že ačkoliv jsou jeho obrazy abstraktní, považuje se za krajináře, byť ,jeho krajina‘ není tolik narativní.
Vliv Asie pro něj zásadní – nejen umění, ale i prostředí jako takové. „Fascinuje mě nejen historie, ale především zvuky v krajině, čichové vjemy, vše, co se tam odehrává...“ popisuje, jak jej první návštěva Asie zasáhla ve všech směrech. Inspiroval se nejen tím viděným, ale snažil se i nasát atmosféru, pochopit mentalitu, dostat se pod povrch věcí a společnosti.
Prostor pokaždé rezonuje jinak
V Asii od té doby už několikrát vystavoval, přičemž bylo zajímavé sledovat i reakce návštěvníků. „Nejprve jsem měl obavy, jestli to nebude nošení dříví do lesa, protože dělat kakedžiky (závěsné svitky s malbami – pozn. red.) a vystavovat je v Japonsku, znamená, že se pohybujete na velmi tenkém ledě a můžete rychle narazit,“ říká o momentu, kdy poprvé vystavoval v Japonsku. „Ale vzhledem k tomu, že Japonci pracují s menším měřítkem, tak je jistá monumentalita a velkorysost fascinovala a proto mě oslovili, abych přijel.“
Ačkoliv je pro něj ale kultura Japonska a Číny inspirací, nesnaží se ji nijak imitovat. „Můj jazyk a jejich jazyk je jiný, stejně jako mentalita. Dostat se Japoncům pod povrch je velmi složité. Na přednášce, kterou jsem tam měl, jsem si také uvědomil, že oni nechápou, proč tolik preferujeme originalitu. Pro ně je kopie stejně důležitá. Pro nás Evropany je originál důležitý, abychom překračovali hranice, hledali novou formu. Ale například v čínském malířství je sedm pravidel a jedno z nich je speciálně zaměřené na kopírování mistra,“ vysvětluje Patrik Hábl. Ani tam, kde pracuje s „klasickými“ kakedžiky, se neinspiruje klasickými pravidly a malbami, jde mu spíš o zasažení diváka v prostoru. „To, co zažíváme například při procházení lesem, se snažím simulovat v prostoru. Prostor může mít vrstvu lesa, vyhořelého kostela, nebo něčeho jiného.“
Patrik Hábl: Osvobozuji se od dvojrozměrného plátna
Na výstavě RE:KONSTRUKCE v Galerii Villa Pellé umístil obrazy tak, aby se dalo vstupovat do nich, na ně i pod ně. Malířské techniky, kterými pracuje, si objevil sám. Rozstřikováním barev, jejich odkapáváním a vymýváním vytváří iluze vodního toku. Jindy strhává a odlupuje slepená zatuhlá plátna, v zimě nechává barvy zmrznout. Rád spojuje nespojitelné.
Pokud jsme zmínili monumentalitu, jeho svitky jsou dlouhé osm až deset metrů, některé, vytvářené pro kostely, i větší. „Rád pracuju s prostorem, s měřítkem, ale hlavně s divákem. Proto se snažím prostor proměňovat, ovlivňovat pohled na danou věc. A pokaždé to vždy jinak rezonuje, protože se to snažím danému prostoru ,ušít na míru‘ , ať už to je tradiční japonský dům Takeda House, nebo evropský barokní kostel,“ popisuje malíř, který své obrazy vytváří za pomoci válců, vykapávání, někdy se jeho tvorba stává i jakousi performancí.
Vstoupit do obrazu
Na instalacích ve veřejném prostoru ho zajímá dočasnost, pomíjivost, ale i to, že v nich divák může prožívat, na co není běžně zvyklý. „Kdysi jsem si uvědomil, že když jsem vstoupil dříve do galerie, tak jsem byl také v něčem zrychlený. Zmapoval jsem prostor, okem shlédl výstavu a měl tendenci běžet dál. Došlo mi, že to je špatně, a vzpomněl jsem si na svého profesora Vladimíra Kokoliu, který nás učil, jak se dívat na obraz a jak do něj vstupovat. Tehdy se poprvé objevila myšlenka zkusit obraz udělat v jiném měřítku, aby do něj divák mohl vstoupit, lehnout si na něj, nebo ho podejít,“ vysvětluje Patrik Hábl s tím, že o to se pokusil i ve své nedávné výstavě v Pelléově vile, kde se mohli diváci dostat za obraz mezi obraz, za obraz, pod obraz... „Byl to sonda nás samotných, jakou máme sociální kulturní zkušenost. Zažil jsem několik starších návštěvníků, kteří se báli vstoupit, naopak děti, které se tam proháněly, ležely... Jsem rád, když obraz má různé interpretační vrstvy, ale zároveň divákovi přináší jinou zkušenost, než na jakou je zvyklý. Je to jakási redefinice obrazu.“
Výstava Orient(ace) probíhá v pražské galerii Arcimboldo do 25. května 2019.
Vedle Patrika Hábla je možné na ní vidět díla Michala Cihláře, Radky Bodzevič Doubravové, Tomáše Němce, Petra Nikla, Milana Pekaře, Veroniky Richterové, Jiřího Straky a Jakuba Špaňhela.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
