Patrik Hábl: Osvobozuji se od dvojrozměrného plátna

Dílo nemá být atrakce, ale prožitek.

Patrik Hábl je umělec se zálibou v proměňování prostoru, prostředí i člověka, kterého staví jako pozorovatele do nezvyklých situací. V pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora v rámci popelce umělců vložil do zlatých rámů své obrazy místo barokních, v Alšově jihočeské galerii vytvořil Boží hrob pro středověkou sochu Krista. Na nejrušnějším pražském náměstí I.P. Pavlova vytvořil na magistrále barevný pruh o rozloze 500 metrů čtverečních.  Nejvyšší patro galerie Dox v Holešovicích proměnil v kapli a naopak v nejnižším prostoru nového travnatého domu DRN na pražské Národní třídě udělal ze suterénních garáží zlatisté podzemní síně a v místním DRN Café vyškrábal zeď nářků pražské kavárny.

Musím si věci vysnít, abych do nich mohl vstoupit. Nechci být narušitel ani vetřelec, ale spřízněnec.

U prostorových instalací si představuje kontext, do kterého s dílem vstupuje. Empatizuje s divákem, aby pochopil, co asi bude prožívat.

Ve veřejném prostoru máte okamžitou zpětnou vazbu, což v ateliéru nezažijete, lidé se k tomu, co děláte, neustále vyjadřují, říká Patrik Hábl, který největší prostor garáží v suterénu domu DRN vlastnoručně vymaloval štětci. „Ležel jsem na lešení, pode mnou cirkulovala nákladní auta a stavební dělníci se ptali: Kde máte návrh? To malujete celé jen tak z hlavy?“

„Jsem perfekcionista, představuji si do detailů, jak budu svá díla instalovat včetně toho, s kým je odvezu. Mentálně se připravuji na výkon jako sportovec ke zdolání slalomu.“