Ondřej Vaculík: U lékaře

4. březen 2019

Čekání u lékaře známe asi všichni.

Za minulého režimu jsem měl na naší klinice zkušenost, že do ordinace nás nevolali podle pořadí nebo objednané hodiny, ale důležitější než časová posloupnost bylo společenské postavení. Podle všeho bych už sice měl být na řadě já, ale věděl jsem, že sedí-li v čekárně někdo s titulem doktor, dostane přednost. Chápal jsem to jako výraz jakési stavovské cti, doktor doktorovi bratrem, i když to byl třeba jen RSDr., tedy jak se říkalo „rozhodnutím strany doktor“.

Ondřej Vaculík: Tříkrálové koledování v časech politické korektnosti

Tři králové

Tři králové se dostavili také na náš úřad. Nepřišli přímo na Tři krále, jak dříve výhradně chodívali, ale až 9. ledna na Vladana.

Naštěstí těch v naší čekárně nebývalo tak mnoho. Pak byli na řadě všichni inženýři. I to jsem chápal, protože inženýři vždycky všechno vyřeší a integrální počet umějí, na rozdíl ode mě, jako když bičem mrská. Inženýrů v naší čekárně naopak bývalo dost, náš obvod jimi docela oplýval, všechna čest. Pak bývala pauza na oběd, a po ní jsme šli my obyčejní lidé.

Díky sociálnímu cítění lékařů přednost měli ti starší, do ordinace jsme byli zváni podle roku narození. Přestože jsem původně do čekárny vcházel mezi prvními, do ordinace jsem vstupoval naopak mezi posledními.

Onehdy jsem šel do naší nemocnice na odběr krve. Je to moderní provoz, kde vám automat vydá vaše pořadové číslo, takže nemusíte viset na dveřích do ordinace, a až vyjde sestra se jí snažit vnutit do ruky kartičku vaší zdravotní pojišťovny. Můžete v klidu sedět, podřimovat a toliko jedním okem sledovat, až se na digitální tabuli objeví vaše číslo. Známe to například z banky.

Ondřej Vaculík: Technika překonává čas a prostor?

Vlak na trase mezi Babicemi a Bílovicemi nad Svitavou

Můžeme se nyní radovat, že člověk 21. století dobrovolně přesedá z aut znovu do vlaků; nikoli tak z ekologického přesvědčení, ale kvůli ucpaným dálnicím a silnicím, zvláště v okolí velkých měst.

K mému překvapení na displeji se trvale usadilo jedno číslo, a sestra vystupovala z ordinace z otázkou, kdo je další na řadě. Což nikdo z nás, čekajících, ani nevěděl, nebo si tím nebyl jist, a tak jsme pouštěli do ordinace ty starší, odhadem podle roku narození, a nebo jestli měli dvě francouzské hole, či jenom jednu. Ačkoliv sám už jsem důchodce, opět jsem šel mezi posledními, tak mladý pořád jsem, správněji, tak staří lidé povětšině na krev chodí.

A díky tomu jsem měl dost času poznávat, co je to za obtíže, když máte bolavé rameno a v čekárně se vám nedaří ani sundat kabát. Ani vstát ze židle není tak samozřejmé, když vás strašně bolí kolena. Musí vám někdo pomoci, a pomůže zpravidla ten, kdo to sám zná. Tak jsem si mylně myslel, že starý pán se toliko odhodlává vstát, ale jemu se to nedařilo, a nebo že paní, která o holi stála před prosklenými dveřmi, pouze váhá vstoupit, ale ona potřebovala, aby jí ty dveře někdo podržel.

Teprve v této čekárně jsem poznal, jaká nesmírná omezení působí stáří a jakých ohledů si vyžaduje. A došlo mi také, s čím sám budu muset počítat a že dostavit se někam nebude jenom tak.

Ondřej Vaculík: Zásada štenýřového lešení

Větrný mlýn v Nových Dvorech u Bílovce obklopuje lešení

Na zednickém učilišti jsme se učili také o štenýřovém lešení: „Chlapci, musíte se nejprve domluvit s hajným.

A pak jsem vstoupil do ordinace, usadil se do křesla a vyhrnul si rukáv, a usměvavá sestra mile pravila: Prosím vás, proč vy čekáte v čekárně, když vy jako VIP máte přeci přednost! – No to bych nechtěl, bránil jsem se. – Já vím, oni lidé by se na vás za to mračili, proto už leckde v ordinacích mají VIP svůj zvláštní vchod a často i svou lépe vybavenou čekárnu. – To je ovšem hrozné, namítl jsem a s úsměvem děkoval a loučil se.

Za minulého režimu by v takové protekční čekárně, pokud vskutku existuje, patrně seděli všichni RSDr., ale nechci si ani představovat, kdo v ní může sedět dneska, když ve veřejném prostoru jsme si všichni rovni.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.