Ódy, písně, chvalozpěvy... Václava Renče

Renčova lyrická tvorba prošla složitým vývojovým procesem. Od symbolistní abstrakce a umně konstruovaných obrazů až k monumentalizující prostotě a oproštěnosti. Náš souzvukový rozhlasový výběr z Renčova básnického odkazu tentokrát nekladl důraz na určité časové období básníkovy tvorby, ale soustředil se na ty Renčovy verše, které stavbou či tematicky „zpívají, hrají a chválí.“

Básník spiritualista – tak Renče neváhal nazvat F.X.Šalda ve 30.letech nad jeho básnickým debutem Jitření. Ve své předválečné tvorbě, silně ovlivněné Březinou a Rilkem, kterého překládal (též Coleridge, Pertrarcu, Norwida a další) byl Renč formálně a tvarově vybroušeným básníkem, který chtěl být především médiem písně; dospět do hlubin lidského bytí a stát se „nápovědou zpěvných můz“. Po válečné zkušenosti a zvlášť po tragickém přeryvu dlouholetého věznění (1951-1962) zmizela z Renčovy tvorby symbolistní abstrakce, umně konstruované obrazy, klišé, rozevlátost a „estetismus vystřídala monumentalizující prostota, jíž promlouvala úděsná vězeňská zkušenost.“ (J.Med). Renč sám sebe charakterizoval jako autorský typ „od nátury syntetizující a harmonizující a tím se silně vymykající převládající mentalitě skepticko-ironicko-analytické.“ K jeho nejdůležitějším sbírkám patří Setkání s Minotaurem, Popelka nazaretská či Skřivaní věž, z dramat především válečný Císařův mim.