O workoholismu

3. duben 2013

Sedím tuhle doma u snídaně, poslouchám na Vltavě Ranní úvahu a co nevidím – pod radiátorem zespodu je pavučina. Ani bych si jí nevšiml, jenomže právě vychází slunce, které opřelo paprsky do okna a osvítilo pavučinu i s pavoukem. Na první pohled je zřejmé, že tento nešťastník na svém díle od časného rána tvrdě maká.

Je to workoholik, na tyhle týpky mám čuch, už proto, že moje žena Hanka má podobné spády. Musím to tedy promyslet, protože mít v domácnosti dva, to je tak trochu proti přirozenosti. Ostatně, samotné slovo „workoholik“ není domácí provenience. Bylo k nám zavlečeno odkudsi z anglosaského světa, stejně jako plno jiných věcí.

Pavouk maká a já popíjím anglický čaj. Jeho veledílo bude při nejbližším úklidu zničeno, protože si vybral špatné místo. Nezohlednil širší kontext, ve kterém provozuje svoje aktivity. Skoro mám tendenci se mu omluvit, že ho nechám v té dřině, i když vím, jak všechno dopadne. Čeká ho pořádná depka, možná dokonce vyhoření. Bude začínat zase od píky, pokud nejbližší pořádkový den vůbec přežije. Možná ho prostě jenom hodím z okna, ať si jde za štěstím někde jinde.

Máme u nás přísloví, které jsem v dětství často slýchal. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Pro moji ženu Hanku jsem ho účelově modifikoval: Co můžeš odložit na zítra, v žádném případě nedělej dnes. Je to v zájmu vlastního přežití. Neboť doba se mění a člověk nemá zůstat uvězněn ve vlastní pavučině.

Dívám se na sluncem ozářené dílo pod mým radiátorem a napadá mě, že už dávný Šalamoun prohlašoval cosi podobného. Člověk se pachtí, buduje, tvoří, v noci ani nespí, dohání, co mělo být dávno uděláno, snaží se, napíná síly, plánuje, počítá, realizuje, řeší konflikty. A nakonec dospěje k Šalamounovu pocitu, že je to stejně marnost. Jako bájný Sisyfos hledí na kámen, který se jako tolikrát vesele koulí dolů.

Piju svůj anglický čaj, hledím na hodinky, abych nezmeškal, čeká mě těžký den. Cítím s pavoukem, jehož dílo bude zničeno, pozoruju ho, jak se přesouvá ve svém zdánlivě bezpečném prostoru. A napadá mě, že Šalamounova moudrost vlastně není jenom o pověstné marnosti. Hodně lidí to neví, ale ono „marnost nad marností“ je jenom půlka jeho fascinující cesty za hledáním smyslu bytí.

Druhá půlka je věru příjemnější. Šalamoun totiž dospěl k přesvědčení, že vědomí marnosti má být vyváženo radostí ze života. Jako kdyby říkal: všechno půjde nakonec do kopru, ale stejně dělej rád to, co děláš. Podobně jako moudrý stařec, který se mi kdysi svěřil: kdybych věděl, že dneska večer umřu, tak ten strom odpoledne stejně zasadím.

Čas na snídani vypršel, dopit je anglický čaj. Slunce ušlo zase kousek cesty a já se naposledy dívám na pavouka pod mým radiátorem. Brachu, doufám, že tě to aspoň baví, pronáším v duchu Šalamouna. Tak si to dneska hezky užij. Na počest workoholiků odkládám pořádek na příští sobotu.

autor: Daniel Raus
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu