O marném úniku do idyly venkova

Už název hry - Venkov - je symptomatický: sugeruje pohodu, je to synonymum pro únik před stresem a všemi tlaky života v moderním velkoměstě. Stejný pocit prostoty a oproštěnosti od všeho zbytečného vnímá divák i ze scény se seversky prostým nábytkem a stejně neokázalé, "poctivé", je i oblečení hlavních hrdinů, manželů středního věku - lékaře Richarda (Ondřej Pavelka) a jeho ženy Coriny (Eva Salzmannová).

Mohla by to být idyla, kdyby z klidného rozhovoru manželů, který se točí kolem banalit, neprosakovala na povrch podivná ostražitost a nejistota. Cosi je a má zůstat - pro jistotu nebo spíš pro její zdání - nedosloveno. Eva Salzmannová hraje Corinu jako napovrch vyrovnanou a chápavou manželku. Její - pro diváka mlhavá - podezření prozrazují věty, které se rychle lámou do ledabylého tónu, jsou nedopovězeny nebo se drobí do slov, otázky, které podstatnou odpověď nečekají. Podobně Ondřej Pavelka nechává Richardovými uklidňujícími odpověďmi prosakovat nejistotu či roztržitost naznačující vnitřní napětí, s nímž se už chystá na další ženinu otázku a ohledává věrohodnost možné odpovědi.

Eva Salzmannová (Corina) a Ondřej Pavelka (Richard) "na venkově"|foto: narodni-divadlo.cz/

V domě - kde přece spí děti! - je vetřelcem mladá dívka. A muž se do svých výpovědí, jak ji našel v bezvědomí ležet u silnice, stále víc zaplétá. Když se dívka Rebeka (hraje ji Kateřina Winterová) objeví na scéně sama se svou sokyní - manželkou, rychle zaregistruje její úzkost a svou vlastní nervozitu a strach okamžitě promění v ironii a až nestoudný výsměch a pohrdání. I ona je vnitřně prázdná. Nejedná z lásky k Richardovi, ale se stupňovanou neomaleností uplatňuje své nároky a dává najevo, že jich dosáhne. Ze zraňované bytosti se mění až ve šklebného skřeta.

Crimp si s provokativní lehkostí pohrává s jazykem a přitom poodkrývá roušky dalších tajemství. S až hororovým přídechem odhaluje "kostlivce ve skříních" manželství Richarda a Coriny: drogy, lékařskou nedbalost a - kdo ví - možná i vraždu. Mohlo by jít o studii nevěry a stereotypu manželského života, v němž se nespokojenost střetává se snahou udržet status quo, nepříliš vábný, ale přece jen jediný pevný bod bytí. Jenže za vnějším selháním se s nevšední senzitivitou odkrývá obecnější problém - snížená vnímavost k morálnímu selhání (a nejen vlastnímu), sebestřednost i absence lidskosti a soucitu. Inscenaci vynikající hry však poněkud oslabuje, že nad směřováním ke katarzi dominuje až detektivní pátrání po rozkrytí jednotlivých motivů.