O lidech rozverných

V lázeňském městě, kde se léčící invalida, jak názorně předvádí socha před hlavním lázeňským domem, přišed či přijev zcela nemohoucí v závěru pobytu furijantsky láme berli, naše studentská organizace pořádala mezinárodní studentský seminář. Pojednával o revoltě mladé generace na obou stranách tehdy zarytě spuštěné železné opony.

Patřil jsem mezi organizátory. Hlavní organizační postavou jsem ale nebyl. Nebyl jí ani kolega, věčně neposedný a rozverný utahovač si z druhých. Doba námi prosakovala sílící chmurnou náladou a beznadějnými vyhlídkami, avšak to kolegovi nebránilo, aby si čímkoli na něčí účet z kohokoli neutáhl. Terčem se mu stal jiný náš kolega, tentokrát hlavní organizátor semináře. Sám nahrál na smeč. Po vzoru západním se ozdobil titulem prezidenta semináře. Pojmenováním pro nás tehdy nezvyklým, hlavně nezvykle nabubřelým. Utahovač pro něho proto vymyslel pojmenování alternativní.

Jmenoval se Tomáš. Pozpátku čteno „šamot“. Kdykoli se prezident semináře zjevil v hotelové hale, v restauraci, v jednací síni či jen tak na ulici, povinností zasvěcených kolemjdoucích bylo vzpažit oběma rukama a zvolat mocným hlasem „šamot!“. Zasvěcenými se postupně stali všichni účastníci semináře. S výjimkou „šamota“. Samozřejmě. Zasvětit se nechali i obyvatelé městečka. Tak po nějakém čase odevšad zaznívalo volání „šamot“ a po ulici pobíhali lidé se vzpaženýma rukama.

Šamot nevěda, že je šamotem, také přičinlivě vzpažoval.

Skončil seminář. V republice spadla klec. Za „Běž domů, Ivane,…“ se začalo zavírat. Kdo chtěl v nově nastolovaných poměrech obstát, pořizoval si stranickou knížku, případně souhlasil s nabídnutou spoluprací. Skončil tak Utahovač, skončil tak Šamot. Život se přece nezastavil a oni si pro sebe ještě nic přece nepřihráli.

Šamota jsem potkával i v letech pozdějších. Zdvihal ruce a volal „šamot!“ Blbec! Stále netušil, že on je tím šamotem.

Jen už to nebyla ani legrace, ani důvod, proč rozverně křepčit po chodníku.