O jízdě kolmo

Vy namítnete, že přece nechcete jet kolmo, ale kolmo, že vám kdosi patře na vaše vzdouvající se křivky poradil, abyste šli na kolo. A znovu se slétnou ty dobré duše, které to s vámi dobře myslím s varováním, že přece nikdo, byť byste vlastnili sebevíc vzdouvající se křivky, nemůže být takový kruťas, aby vás posílal na kolo. To ať vás pošle do někam. Ale na kolo!? Na kole se přece lámalo. Kolem se drtilo za úpěnlivého nářku lámaného či drceného nešťastníka. Provinilce k takovému údělu kdysi odsuzovaného, když provedl něco opravdu hrůzostrašného. Ač sám původu sprostého až ničemného se kupříkladu postavil vrchnosti od Boha zde na zemi ustavené. A urážka vrchnosti je urážkou samotného Boha a jako taková musela být smyta krví, co nejvíce bolestivě ceděnou.

Vzdouvající se křivky mohou sice dnešní vrchnost urazit a v její osobě i samotného Boha. Ta dnešní je sice také v koutku duše přesvědčena, a tajně v to doufá, že je touže vrchností jako její středověká předchůdkyně. Nepotkal jsem zatím v životě jinou vrchnost, než takovou, která hned v první větě zdůrazní, že je vrchností a že podle toho se k ní mám chovat a s ní zacházet... Ať se tedy za sebe ohlížím, jak se ohlížím, vidím jen tuto vrchnost. Kdysi posílala, sotva zaznamenala náznak protivrchnostenské provokace, na kolo. Nyní je s koly, v nichž se lámalo a drtilo, zaplaťpánbůh už konec. Kola zanikla, ale vrchnost zůstala. A šanci s koly jí přece zůstala. Posílá vás na kolo, abyste, když bude mít kliku, skončili po koly.

Pokud přesto dál tvrdohlavě trváte na kolu, chytáte se za hlavu a zoufale vykřikujete, copak je to tak složité pochopit, co to znamená, když říkám, že jdu na kolo?! A já bytost asi příliš komplikovaná, anebo naopak až příliš jednoduchá, opáčím, není to, prostě a jednoduše tak, že jste se vybrali do někam? Proč do někam, zoufale voláte. Prostě a jednoduše určitě. Ale na kolo. Na bicykl!

Jo na bicykl! To je jiná. Bicykl, rozněžním se a vzpomenu na svůj úplně první. Byl s volnoběhem. A s ráfkovými brzdami. Nemohl se sice měřit s bicyklem mého bratrance. Ten tehdy už měl Favorita s přehazovačkou a s přesmykačem. Já jen obyčejnou Esku. Radost z ní ale nebyla o nic menší. Kluci v sousedství stále ještě jezdili na robustních pánských kolech svých tatínků a krčili se pod rámem, aby vůbec dosáhli na pedály. Už, už jsem sahal po svém kole, když tu můj otec, který kolo přivezl, prohlásil, že je musí vyzkoušet.

Dlouho se nevracel. Dlouho. Ono nést na zádech zrušené kolo několik kilometrů dá jednomu, i dospělému, pěkně zabrat.

Nedivte se proto, řeknete-li jednomu, byť by opravdu vládnul vzdouvajícími se křivkami, aby šel na kolo, že sice půjde, ale půjde velice obezřetně. Místo na kole, může skončit i pod kolem.