O čem je řeč, když mluvíme o činohře

Z inscenace Maloměšťáci
Z inscenace Maloměšťáci

V praxi se často používá pojem „činohra" jako synonymum pro tradiční divadlo. Jako každý pojem se ale i činohra vyvíjí. Kterým směrem a kde se inspiruje? Definujeme dnes činohru na základě předem napsaného textu, dodržení klasické dramatické stavby nebo dramatických situací?

Pojem činohra je jedním z těch, které příliš často nezpochybňujeme. Žádný pojem ovšem nemůže zamrznout v čase. Pro část veřejnosti může pojem činohry splývat s divadlem obecně. Pro odbornou veřejnost zase někdy činohra může znamenat tradiční divadlo. Tak či tak – je těžké se vlastně shodnout, jestli v případě činohry mluvíme o divadle založeném na předem napsaném (tj. v průběhu zkoušení v zásadě respektovaném) textu, nebo převážně o dramatu převedeném na jeviště, příp. o žánru mezi komedií a tragédií. Jako každý pojem ale i činohra závisí na kontextech, a nutně se tak v čase vyvíjí. Mimo jiné i proto, že do divadel přirozeně chodí lidé žijící v dnešním světě. Jejich schopnost vztáhnout se k ději na jevišti proto předpokládá divadlo věnující se dnešním problémům současným jazykem.

Z inscenace Homo Faber

Činohra versus alternativa

Jinými slovy, ani sebe-klasičtější a tradičnější divadlo nefunguje ve vakuu a chtě nechtě interaguje s produkcemi jiného typu. Přesně takovým posouváním významu v kontextu doby se i v 19. století zakotvily klasické dramatické kategorie, se kterými se poměřujeme dodnes. Jedním z vodítek k pochopení současné podstaty činoherního divadla tak jistě může být rozlišování činohry a tzv. alternativy. Alternativa je přirozeně pojem daleko vágnější, často stavěný do opozice vůči činohře. „Je to něco jako slovo zajímavý, neznamená to nic a všechno. Nebo jako když se řekne zelená: všichni si nějakou zelenou představíme, ale těžko se jen tak domluvíme, jakou zelenou máte vy nebo já přesně na mysli, každý uvidí trochu něco jiného,“ říká vedoucí Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Jiří Havelka. Dodává ale, že mu pěstování kategorií altern(ativ)y a činohry přijde do jisté míry prospěšné.

Vědí, co chtějí divadlem sdělit. Nová krev české divadelní režie

Z inscenace Vladař, režie Anna Klimešová

Manipulace, uplatňování moci, jedinec versus společnost, vykořeněnost, maloměšťáctví či ekologická krize. To jsou témata, která zajímají nastupující generaci divadelních režisérů. Většině z nich ještě nebylo třicet, ale na českých scénách už nejsou žádnými nováčky. Ukázky z tvorby některých z nich nabídl festival Nová Komedie, jehož první ročník uspořádala Městská divadla pražská v prostorách divadla Komedie.

 

 

Kde se chápání činohry vytváří – na divadelních školách nebo v praxi?

Problém nastává, když se alternativa, ve své přirozené a často prospěšné neuchopitelnosti, definuje někdy pouze jako opozice k činoherní tradici. U té ovšem není jasná shoda, co znamená. Jednou ze základních otázek je, kde se tedy chápání činohry především vytváří – na divadelních školách nebo v praxi? Začátek tohoto dílu divadelních Reflexí jsme proto věnovali debatě dvou výrazných divadelních osobností, které nemají zase tak dlouho od ukončení svých studií. Na dálku spolu o svých zkušenostech ze studia na DAMU a JAMU, ale i o tom, jak činoherní tradice vymezuje dramaturgii jejich současných domovských scén, debatovali dramaturg brněnského HaDivadla Matěj Nytra a umělecký šéf Činoherního studia Ústí nad Labem David Šiktanc.

Zažívám v poslední době jakési odcizení a pocit deziluze ve vztahu k tomu, co se na Katedře činohry [DAMU] učí a co se předává. Protože tím pojmem činohra se zastřešuje velké množství věcí.
David Šiktanc

VOSTO5 - Společenství vlastníků

David Šiktanc se dále svěřuje: „Aniž by to bylo kdekoli oficiálně řečeno, podporuje se tam silně konzervativní ráz v tom, že činohra by měla co nejvěrněji interpretovat autora textu. Typicky se vytváří taková ta adjektiva ze jmen autorů: divadlo je pak ,ibsenovské‘, ,čechovovské‘ atd. To podle mě vytváří ideologický rámec, který tam vůbec není patřičný.“ Matěj Nytra popisuje jinou zkušenost z praxe i brněnské školy, ve které je výuka více ovlivňována vedoucím konkrétního ateliéru: „Ačkoli jsou ateliéry na brněnské JAMU nadepsány jako činoherní, tak je vedou osobnosti jako Petr Oslzlý, Arnošt Goldflam nebo dříve Josef Kovalčuk ad., které si primárně s činohrou nespojíme.“ Tuto zkušenost pak Matěj Nytra navazuje na současnou dramaturgii HaDivadla.

Pro nás s režisérem a uměleckým šéfem Ivanem Burajem je činohra jakási materie, s kterou nějak dál pracujeme – někdy, dá se říct, i konceptuálně.
Matěj Nytra

Z perspektivy autora a z pohledu diváka

Dělení na alternativu a činohru podporují také mnohá divadelní ocenění. Některá rozhodnutí poroty Cen Divadelních novin vzbudila debaty, když cenu v kategorii alternativní divadlo získala inscenace Společenstvo vlastníků divadlo Vosto5, nebo když v jednom z minulých ročníků přebírala Kamila Polívková cenu jak v kategorii alternativní divadlo za inscenaci Skugga Baldur (kterou režírovala), tak za „činoherní“ Kauzu Schwejk (ke které vytvořila kostýmy; obě inscenace v koprodukci Studia Hrdinů). Jiří Havelka, mimo jiné autor textu a režisér zmíněného Společenstva vlastníků, ovšem vysvětluje, že je rozdíl hodnotit divadlo z perspektivy autora a pohledu diváka. Podle něj proto musí jednotlivá ocenění dělat velké kompromisy. Matěj Nytra v první debatě na konto divadelních cen uvádí příklad z Německa, kde se mnoho ocenění typicky uděluje pouze v kategorii Schauspiel (tedy činohra), která zahrnuje široké spektrum divadla.

Nerozlišovat...

Že je možné i na divadelních školách nerozlišovat striktně mezi činohrou a „alternou“, dokazuje v Česku působící polská režisérka a dramaturgyně Magda Jiřička Stojowska. Krakovská škola PWST, na které Magda režii vystudovala, je právě takovým případem. Podle ní to ovšem často znamená, že více vyučujících tíhne právě ke klasice. Studenti každopádně mají možnost se vzájemně ovlivňovat a čerpat jak z činoherních, tak jiných tradic v rámci jedné katedry. „Myslím ale, že si spousta studentů v Polsku musí projít jakýmsi peklem nepochopení, tady mám zase naopak pocit, že na alterně pro část studentů funguje činohra jako určitá nadávka... Na KALD DAMU je myslím dobré, že ke studentům přistupují tak, že se snaží dozvědět, co by chtěli využívat za prostředky nebo s čím by chtěli pracovat.“