O čekání u doktora

Na stěnách visí plakáty barevných auťáků na černobílém pozadí světových měst. Modrý stojí před Eifelovkou v Paříži, červený před Big Benem v Londýně. A přede mnou je žlutý taxík číslo jedna z New Yorku.

Přichází sestřička, míří k postarší paní u dveří. Jitko, ráda tě vidím. Obrací se do pléna: nechcete si vyvětrat, je tady hroznej vzduch. Vyklápím okno, sestřička pokračuje směrem k Jitce: čoveče, já mám problém, přišla exekuce, ten můj nosí půl roku od srpna v tašce účet a nic neřekne. Volají mi, paní, je nám líto, už se stalo, poslali jsme exekutora.

Do dveří nakoukne chlapík v bílém plášti: Pan Poslušný na echo. Vchází další pacient: kdo je prosím poslední? aha, vy, tak já pudu po vás. Sestřička pokračuje: Jitko, je to s ním pořád horší, já už se děsím, co bude, minule zase baterka, povídám, k čemu je tahle baterka? a on, že prej, ty to víš nejlíp. Tak říkám, dybych to věděla, tak se snad neptám.

Paní za mnou zvoní mobil, melodie Arama Chačaturiana. Je cizinka, tiše odpovídá: da, znaju, da, spasiba. Následuje zvonění na druhém konci místnosti, tentokrát zvuk ptačího zpěvu. Pán říká: jo u vás prší? tady chvílema sněží, ale taje to, sníh je mokrej, jak nevim co.

Ve dveřích zase chlapík v bílém plášti: paní Pletáková, já že vás přivezou na sedátku, myslíte, že dojdete? tak tady doprava, do dalších dveří. Zvoní mobil pánovi, co stojí nervózně za mnou: představ si, že já eště pořád čekám, všichni už byli přede mnou, dřepím tady vod jedenácti.

Vchází dáma v elegantním plášti, sedá si, vytahuje mobil, krátí si čas jakousi hrou. Když se jí nedaří, smutně to brnkne, když má úspěch, brnkne to radostně. Poté, co odejde pár čekajících pacientů, nakloní se zkoumavě k sousedovi: vy jste se někde hlásil? Jo, na konci chodby, tak to sem popletla, vono je to všude jinak. Odchází na konec chodby.

Nervózní pán za mnou pokračuje ve stížnosti: viděl sem doktora, von někam šel po schodech, já čekám vod jedenácti a von si de po schodech. Zvoní Chačaturian. Cizinka tiše povídá: da, nemnoška, spasiba. Pán pokračuje: Já už fakt nevím, co mám dělat, všichni přišli po mně, už mě z toho bolej záda. Vychází na chodbu.

Ve dveřích se objevuje chlapík v bílém: paní Lepešová. Elegantní dáma vypíná mobil a odchází. Jdu za ní na chodbu. Nervóznímu pánovi povídám, musíte se hlásit. Kouká překvapeně: a kde? Támhle v posledních dveřích u sestry. Otočí se a nejistě tam zamíří.

Za oknem sněží. Na vysoké stromy, co hodně pamatují. Vracím se a koukám na obrázek rozesmáté krásky z kávomatu. Je vysvícená zevnitř, jako by z ní vycházela záře. Dokonalé tvary, vypadá sexy, jako ta káva, kterou prodává. Jako život, jak bychom ho všichni v téhle čekárně chtěli mít.