Povídky Štěpána Kučery, Dana Beka, Terezy Semotamové a dalších současných českých prozaiků

Jaroslav Tvrdoň: Defenestrace smrti, Nerozpoznaná

Život je pohyb. A ne všichni živí tvorové jsou nám rozpoznatelní. V prvním příběhu autor vypráví o návštěvě u kamaráda ve staré hasičárně v zapadlé vesnici v horách v česko-polském pohraničí. Zázrak života mimo civilizaci.

V druhé povídce se od vzácného setkání se šoupálkem dlouhoprstým dostáváme k záhadné spolužačce ze střední školy, po které vypravěč marně pátrá. Dva příběhy z nové sbírky próz Jaroslava Tvrdoně nazvané Povídky.

Jaroslav Tvrdoň (1976) řídí společně s Petrem Janušem nakladatelství Rubato a vedle toho ještě pod vlastní značkou Officina Praga vydává neosamizdatové tisky. Působí také jako vysokoškolský pedagog zaměřený na knižní a grafický design a je laureátem několika ocenění v soutěži Nejkrásnější knihy ČR. V roce 2005 debutoval knihou povídek Tam, nahoře. 

Dan Bek: Syndrom Tako-tsubo

Tako-tsubo syndrom je akutní srdeční selhání, říká se mu také syndrom zlomeného srdce. V povídce Dana Beka si osamělý muž vylévá srdce domácímu robotovi. Přišel o holku, kterou miloval, a nemůže se s tím smířit. Láska je prostě komplikovaná.

Dosud nepublikovaná povídka Dana Beka (1972), prozaika, básníka – člena vršovického Poetria a grafického designera. 

Štěpán Kučera: Tajná kronika Rychlých šípů

Je to jeden z nejušlechtilejších chlapců, co kdy žili. Jeho jméno je synonymem pro morálku, čestnost a dobré vychování. Ale co když i s takovým správňákem, jako je Mirek Dušín, začne cloumat puberta a přepadnou ho trochu nečestné myšlenky? Křesací kamínky z „kápézetky“ mu najednou neslouží k rozdělávání táboráku, myslí hlavně na paštiky a zbytek party se nestačí divit.

Jablonecký rodák Štěpán Kučera (1985) sbírkou Tajná kronika Rychlých šípů …a jiné příběhy v roce 2006 vstoupil do světa literatury. Od té doby vydal řadu knih, v nichž kombinuje fantazii, nadhled a smysl pro pointu – například román Projekt Gilgameš nebo cestopisné Alžírské arabesky. Jeho kniha Největší lekce dona Quijota byla dokonce nominována na Magnesii Literu. Pracuje také jako redaktor Salonu, literární přílohy deníku Právo a píše texty pro libereckého písničkáře Karla Pazderu a kapelu Nekrmit.

Tereza Semotamová: Jak vzniká duha

Posměšky a šikana ve škole, problémy v rodině, sebepoškozování, osamělost a první láska – to je bolestné dospívání současné mladé generace. 

„Jednou jsem jela tramvají a vyslechla rozhovor dvou teenagerů,“ vzpomíná autorka. „Kluk byl od pohledu zvláštní, jednou to bude bedna, ale teď ho mají evidentně za šprta. Jeho kamarádka se tomu podivila. Škola je přece od toho se šprtat, a to on dělá, tak čemu se ti spolužáci diví? No prostě mu závidí.

Dívka pak vystoupila a on jel ještě jednu zastávku. Měla jsem chuť mu říct: Nevadí, jednou ti bude připadat super, že seš divnej, bude to tvoje silná stránka. Ale pak jsem pochopila, že bohužel nemám, jak mu to ulehčit, že si na to každej musí přijít sám. Nebo ne? Nevím… Každopádně ta situace mi zůstala v hlavě a začal kolem ní vznikat delší příběh…“

Tereza Semotamová (1983) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Společně se Steffi Mold, Markétou Fiedlerovou a Magdou Wdowyczynovou je autorkou knihy Čtyřikrát jinak (2007). S Jakubem Vítkem napsala román Počong aneb O pinoživosti lidské existence (2016). V roce 2018 vydala román Ve skříni, za který byla nominována na Literu za prózu.

Tereza Semotamová je také autorkou několika rozhlasových her. Překládá z němčiny beletrii a divadelní hry, například díla Marcuse Brauna, Michaela Stavariče, Gregora Sandera, Sibylle Berg, Marion Poschmann nebo Anji Hilling.

Povídku Jak vzniká duha napsala Tereza Semotamová exkluzivně pro Vltavu.

Viktor Špaček: Kaktusy

Jaké to je, když se náš domov promění v tiché bojiště, kde se dva lidé navzájem vyhýbají tak obezřetně, jako by z pokoje do pokoje stěhovali tabuli skla? Viktor Špaček, laureát Magnesie Litery za prózu (2023), dokáže bravurně zachytit ticho nacpané napětím a frustracemi. Pozorujte dospívající dívku a dospělého muže, který není jejím otcem, ale rád by ho zastoupil, a jeho dojemné snahy o sblížení, jež jsou předem odsouzeny k zániku.

Básník, prozaik, výtvarník a knihovník Viktor Špaček (1976) netrpí sebeklamem. Jako autoři typu „Nestbeschmutzer“, čili káleči do vlastních hnízd, ve svých prózách míří především na bílé muže středních let, kteří mají tolik patálií sami se sebou, že každý pokus zatáhnout do svého světa někoho dalšího, většinou končívá krachem.

Viktor Špaček je vůči svým postavám neúprosný i soucitný. V kaších, které si navařily, je nechává bezmocně, groteskně trčet. Tím, co je zachraňuje, je humor. Nebo taky ne…

Precizně vystavěné povídky napsané přesným jazykem s důrazem na detail a metaforickou zkratku předvedl už ve své první povídkové sbírce Něco cirkusového (Dybbuk, 20015). I texty Literou oceněné druhé povídkové knihy Čistý, skromný život (Host, 2022) vykazují výraznou imaginaci, jíž nešetřil ani ve svých předešlých třech básnických sbírkách Zmínky a případky (2007), Nejasný rozměr (2015) a Co drží Nizozemí (2010). Ve Viktoru Špačkovi má česká literatura uštěpačného glosátora našeho neodvratného úpadku.

Povídka Kaktusy vznikla exkluzivně pro Vltavu.