Svoje symfonie nikdy neslyšel na vlastní uši, dnes patří k základnímu repertoáru. Lukáš Hurník uvádí týden s hudbou Franze Schuberta

Vídeň, 20. léta 19. století. V jednom městě působí dva géniové. jeden pracuje na završení klasicismu, druhý buduje nový sloh, romantismus. Ale ten první, Beethoven, je na vrcholu slávy, v centru zájmu, podporován nejbohatšími šlechtici. Ten druhý, Schubert, tluče bídu s nouzí a nebýt věrných přátel, nedožije se ani těch jednatřiceti let, která mu osud vyměřil. Je znám svými písněmi a improvizovanými valčíky. Ale do šuplíku jeho stolu přibývá další a další symfonie. Ani jednu neslyšel na vlastní uši.

V každém Poledním koncertu uslyšíme některou ze symfonií Franze Schuberta, ale také výběr jeho komorních děl a písní, jejichž melodie se jako zlatá nit vinou jeho skladbami. Napsal jich víc než tisíc. U některých obdivujeme „božské délky“. Schubert ale stavěl velké formy zcela jinak než Beethoven, nebo později Wagner. Místo dramatického tahu Schubert pracuje v jakýchsi melodicko-rytmických blocích, které mnohokrát opakuje. Taková konstrukce je velmi blízká uvažování skladatelů 20. století. Občas se tomu s nadsázkou říká „panelová výstavba“.

Čtěte také

Mše Es dur Franze Schuberta v nastudování Richarda Hickoxe

Uslyšíme také ukázku z jedné Schubertovy opery. Jestliže Schubertovy symfonie se staly úspěšné až po skladatelově smrti, jeho opery neuspěly nikdy. Jejich podoba je vzdálená od toho, jak si představujeme romantickou operu. Jsou to spíš singspiely, s mluvenými dialogy. Ale jakmile přijde árie, rozzáří se Schubertova melodická invence a člověk si přece jen řekne, že možná dramaturgové dělají chybu, když Schubertovy opery ignorují.