Pianistka hrající jen na černých klávesách. Slavný román Elfriede Jelinekové jako Četba s hvězdičkou

„Erika, luční květina. Po ní se tato žena jmenuje. Před porodem matce tanulo na mysli něco plachého a křehkého. Když pak pozorovala ten chuchvalec slizu, který jí vystřelil z těla, ihned se dala do práce, aby ho bez jakýchkoli ohledů vtloukla do té správné podoby a udržela ho tak v čistotě a jemnosti.“

Všechno, jen ne pornografie

Jsou knížky, které bychom si vzali na pustý ostrov. A jiné, které spíš pustý ostrov připomínají. Mezi takové ostrovy téměř bez vegetace, zato ale se vzrušující dýmající sopkou, patří i román Pianistka – a jistým způsobem i jeho autorka Elfriede Jelineková. Ta ostatně označuje Pianistku za svou nejosobnější knihu. Brání se ovšem pojmu autobiografie – a ještě více označení pornografie, jež se na knihu pokoušela nalepit – ostatně kdoví čím – část rakouské kritiky. Na Festivalu spisovatelů Praha 2009 to autorka zkusila říct jasně:

Čtěte také

Elfriede Jelinek: Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob kolem nich. Kritika genderové nerovnosti a velikášství

„Tento román je všechno, jen ne pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje, že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem můžou proniknout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaním jen zkouším analyzovat. To, co říkám, má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá.“

Neúprosný pohled na realitu, humor i soucit 

Najít ono sdělení ovšem není vždy snadné. Příběh nerovné lásky stárnoucí učitelky hudby, která chce být ovládána – citově, ale i sexuálně – svým mladým žákem, přičemž mu současně chce vládnout, je komplikovaný už z psychologického hlediska, natož při hledání nějakého sdělení či poslání. Situaci paradoxně neusnadňují ani silné občanské postoje autorky (feministické, marxistické), pro něž je v Rakousku respektována, ale i (doslova) nenáviděna. Ne každý se z její Nobelovy ceny (2004) radoval.

Čtěte také

Jejím nejsilnějším nástrojem je jazyk. Držitelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek slaví 75 narozeniny

Často se píše o tom, jak Jelineková píše: o jejím břitkém analytickém stylu, o odtažitém způsobu vyprávění, o čtenářské náročnosti. Ale máloco jsem našel o jejím jedinečném humoru – pravda občas až cynickém, jindy ale ostrém jako úšklebek. A jindy i soucitném, i když jakoby skoro na zapřenou.

„Erika se nemůže podřídit žádnému muži, když už se tolik let podřizovala matce. Stačí, když si někdy vzpomene na své vzácné experimenty s opačným pohlavím. Erika si pokaždé jenom přála, aby byla zase co nejrychleji zpátky u matky. Při milostném aktu ovšem nezůstane dlouho grandiózní žádná žena.“