Elfriede Jelinek: Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob kolem nich. Kritika genderové nerovnosti a velikášství

Hlavními postavami hry jsou tři muži (letec Charles Lindbergh, slavný Dirigent a Tarzan), kteří se ocitají v dialogu se svými ženskými protějšky (paní Marthou Lindbergh, začínající Baletkou a Jane). V paralelně probíhajících scénách dramatička problematizuje tradiční patriarchální rozdělení rolí (dobyvatel, tvůrce či lovec proti manželce, interpretce či hospodyňce) a stereotypní představy ve vztahu ženy a muže.

Čtěte také

Jejím nejsilnějším nástrojem je jazyk. Držitelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek slaví 75 narozeniny

Zatímco se muži ve hře realizují na poli nových objevů, dobrodružných výprav či uměleckého génia, jsou jejich ženy – vždy v pozici závislé na muži – redukovány na domácí práce, péči o partnera a děti. S notnou dávkou sarkasmu autorka postupně odhaluje slabiny takto definovaných světů. V jednom momentě nechá muže a ženy, aby si proměnili hlasy a tím i jim tradičně přisouzené role. Takto prolomené „patriarchální klišé“ a veškeré mocenské pozice se jí ve hře podaří dovést až k nesmyslnosti.

Rozhlasová hra slouží autorce jakožto experiment, týkající se problematiky rovnoprávného postavení žen a mužů ve společnosti. Ačkoliv je vědomým konstruktem a ocení ji spíše náročnější posluchači, drama, ve kterém si hraje s postavami, zaujme každého, komu se líbí ironický humor. I proto byla do původního textu přidána postava Elfriede Jelinek, která posluchači pomůže pochopit její odstup od textu, a tudíž vynikne důmyslná práce s dramatickou nadsázkou.

Čtěte také

Experiment jako kritika nacismu. Od estetiky šoku Vídeňského akcionismu až k dramatice Elfride Jelinek

Hra v německém originálu nazvaná Ballade von drei wichtigen Männern sowie dem Personenkreis um sie herum byla poprvé uvedena v koprodukci Severoněmeckého a Jihoněmeckého rozhlasu v roce 1974 v režii Heinze Hostniga. Scénická verze se uskutečnila v roce 1987 ve Studiobühne Köln. Režisér Volker Schmalöer se držel rozhlasového textu, na scéně, kterou tvořilo stupňovité schodiště, byly přítomny dva dětské hlasy a rovněž došlo i k akustické výměně hlasů hlavních představitelů.

Na základě tohoto textu vznikla také opera s názvem Körperliche Veränderungen (Tělesné změny). Na objednávku festivalu Wiener Festwochen ji vytvořila Olga Neuwirth (napsala libreto a složila hudbu). Opera měla premiéru 18. 5. 1991 v Theater im Künstlerhaus jako koprodukce Wiener Festwochen a Staatsoper Stuttgart. Režii měl Brian Michaels, hudebně ji nastudoval Beat Furrer. Dílo bylo uvedeno společně s další operou Olgy Neuwirth Der Wald (Les). Neuwirth text velmi zredukovala, zachovaly se pouze některé dialogy. Název je citátem jedné z posledních replik hry: „Tak jste si na sobě konečně všiml nějakých tělesných změn?“

Pro Český rozhlas hru přeložila germanistka a teatroložka Barbora Schnelle, autorka dosud jediné české publikované studie o zmiňované umělkyni – Elfriede Jelinek a její divadlo proti divadlu. V jejím překladu Český rozhlas odvysílal v roce 2012 inscenaci rozhlasové hry Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! Ironickou sondu do světa lidí, kteří podlehli tlaku „falešných komerčních pohádek“ také režírovala Martina Schlegelová.