Odhalené vzpomínání Eriky Bezdíčkové, ženy, která přežila hrůzy druhé světové války

„Když pozoruju Eriku, jak na rozdíl od nás, zimou a tísní rozechvělých filmařek, vzdoruje mrazu a truchlivým vzpomínkám, napadá mne důvod, proč přežila peklo. Je to naděje, která v ní hoří jako věčné světlo,“ zapsala si režisérka Olga Sommerová po natáčení dokumentu o Erice Bezdíčkové. O židovské dívce, která se jako třináctiletá ocitla na osvětimské rampě tváří v tvář doktoru Mengelemu, o dívce, jejíž rodiče zahynuli v plynové komoře a která se po válce neměla kam vrátit.

Erika Bezdíčková se narodila v roce 1931 v Žilině, odkud byla celá rodina odsunuta v roce 1944 do Osvětimi. Jako jediná se z rodiny zachránila útěkem z pochodu smrti. Po válce se pak jako bezprizorná musela několik dlouhých měsíců toulat Evropou a žít na ulici. V roce 1948 se jako šestnáctiletá vdala, měla dvě děti, o něž po rozvodu musela bojovat se svým dobře postaveným manželem – komunistou.

V padesátých letech byla zaměstnána v Československém rozhlase v Praze, začátkem šedesátých let se přestěhovala do Brna a začala pracovat jako cizojazyčná korespondentka v podniku Brněnské veletrhy a výstavy. Na počátku normalizace přišla další osudová rána – své místo musela okamžitě opustit. Další zaměstnání našla až v Bratislavě v Technických novinách, kde pracovala až do roku 1989.

Do své smrti pak žila v Brně, šťastně provdaná. Neúnavně objížděla školy, pořádala besedy, přednášky, překládala, mimo jiné archivní materiály pro Terezínské studie a dokumenty. Byla přesvědčena, že o holocaustu je třeba mluvit, zejména mezi mladými lidmi. Že na tuto hrůznou kapitolu novodobých dějin se nesmí zapomínat. Připomínala myšlenku amerického filozofa George Santayana, kterou v předvečer druhé světové války zopakoval Winston Churchill: „Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval“. Patří ji za to dík.