Jeffreymu je šoufl (recenze)

Do tmy zazní nadávání a bouchání na dveře. To Jeffrey Bernard, vyhlášený novinář a neméně vyhlášený opilec, usnul na záchodě a než procitnul, zůstal tu zamčený. Marné je cloumání dveřmi, marná snaha dovolat se hostinského Normana - je nucen strávit úsvit ve špeluňce Coach and Horses v Soho. Tato hospůdka, kterou můžete v Londýně skutečně navštívit, se stala jeho druhým domovem, a prý není o nic větší než sálek divadla v Ungeltu. A tak si diváci mohou bezprostředně vychutnat barovou atmosféru prosycenou kouřem, alkoholovými výpary i závanem z WC s lítacími dveřmi. Ale zároveň z toho čiší příjemná retro nostalgie. Jeffrey není žádný ošuntělý ožrala, ale v podstatě elegán, v bílém obleku s vestičkou vypadá distinguovaně. Ostatně, v Londýně jej hrál úspěšně více než deset let Peter O´Toole. A tak, i když se tu mluví o smrti ve vlastních zvratcích, a nejrůznějších dalších opileckých eskapádách, neodsoudíme jej, ale vychutnáváme si jeho hravý humor a existenciálně laděné hlášky. Jeffreyho vzpomínky zabydlují scénu a defilují před námi nejrůznější postavy jeho života - bohémští kamarádi (mnozí z nich už mrtví), zklamaní nakladatelé, londýnští strážníci a také rozkošné semetriky a hysterky. Díky jim se Jeffrey necítí osamělý, prožívá znovu šťastné i méně šťastné chvíle, noční můry jako probuzení na záchytce či v psychiatrické léčebně.

Hra je vlastně pásmem anekdotických příběhů a gagů, které Bernard popisoval ve svých sloupcích (mimochodem i název Jeffrey Bernard is Unwell, tedy Jeffreymu Bernardovi není dobře - si autor kusu, novinář Keith Waterhouse vypůjčil z lakonických sdělení novin, když místo očekávaného sloupku nechali v novinách prázdné místo, které autor nestačil kvůli opilosti či kocovině zaplnit). V podstatě jde především o zajímavou sondou do duše člověka, vězícího v existenciální nejistotě, nazvané kýmsi výstižně jako "postupná sebevražda v přímém přenosu". Představení se odehrává v reálném čase o něco delším než dvě hodiny, během nichž Oldřich Kaiser je neustále v akci. Přitom to ale vypadá, že jen tak vypráví, baví se, vše plyne naprosto přirozeně. Chvílemi máme pocit, jako by se osud postavy prolnul s osudem herce. Je pravda, že se nedozvíme nic převratného, ale většina diváků přišla proto, aby si vychutnali herecké umění Kaiserovo, a toho se jim dostává vrchovatě. Stačí jen sledovat, jak si poradí s absurdně se opakující situací neúspěšného volání hostinskému Normanovi. A jako lahůdku připomeňme např. míchání koktejlu Bloody Mary nebo kouzlo s vajíčkem. Nedá se vylíčit, to prostě musíte vidět. Je pochopitelné, že při takové exhibici jsou ostatní postavy pouze přihrávači. V tomto případě ale velmi zdatnými sparing partnery - ať už se jedná o Rostislava Nováka staršího, který s přehledem vystřihne celou škálu týpků z londýnské bohémy, Karolína Kaiserová (která si poprvé zahrála s otcem na scéně) plejádu extravagantních, hysterických či naivně oddaných dam a dámiček a kvarteto doplňuje Jaroslav Hanuš neodolatelný v rolích londýnských strážníků či distinguovaných číšníků s kamenným obličejem. Rozhodně nemůže ubírat zásluhy na autentičnosti této podívané překladateli Jiřímu Hanákovi a režiséru Julku Neumannovi, kteří mají jako někdejší emigranti Londýn v krvi, vtipně laděným kostýmům Aleny Schäferová (která je zároveň autorkou scény) a příjemným detailům londýnského baru (s nabídkou typických britských jídel). Úspěšnost kusu ovšem stojí a padá s herectvím hlavního představitele. A v tomto případě záleží na tom, zda je mu divák příznivě nakloněn. Soudě podle narvaného hlediště, divadlo Ungelt se o nedostatek zájemců nemusí obávat