Fígl na Alenu Vránovou – recenze inscenace v Ungeltu

Právě taková je hra amerického autora Henryho Meyersona Fígl, kterou divadlo uvádí v překladu Jitky Sloupové. Autor, který se celý život zabýval psychoterapií, nasbíral tolik příběhů, že se je v důchodovém věku rozhodl zúročit uměleckou formou. A koktejl smutku, slovních manželských potyček, okořeněných černým humorem dokáže namíchat vskutku dovedně. Takže situace, které jsou v lidském životě jednoznačně tragické, jsou pro diváky dobře stravitelné.

S Murrayem se nejdříve setkáváme na velké televizní obrazovce jako hvězdou stand-up comedy, tedy komickými výstupy se značně pokleslým humorem. Když se scéna rozsvítí, dozvídáme se, že při poslední show herce ranila mrtvice. Přežil, ale je upoután na invalidní vozík. Jeho žena Helen je připravena na leccos, ale rozhodně ne na to, že jí její třeskutě pravdomluvná sestra při této příležitosti prozradí svůj dlouhodobý poměr s jejím mužem. Vyrovnat se s takovou informací není pro žádnou ženu snadné, zvláště v takové kombinaci. Jak si Helen se situací poradí? Naletí manželovi na poslední fígl, který možná není jen fíglem?

Tragikomedii, kterou citlivě režíroval Ladislav Smoček, zcela ovládla Helen Aleny Vránové. Herečka se s přehledem pohybuje na vratké ploše příběhu, který by snadno mohl sklouznout do sentimentality. Její chování, to, jakým způsobem pronáší své repliky, nám před očima vykresluje portrét neobyčejně silné ženy, která se v životě zvykla vyrovnávat s nejrůznějšími situacemi, i když – pravda – tahle jí zasáhla opravdu krutě. Nejde ani tak o nemohoucnost manžela, ale hlavně o jeho zradu. V překonání této kritické situace jí musí pomoci zdravý skepticismus a neúmyslný, byť velmi potřebný smysl pro humor. Je si dobře vědoma toho, že rozhodnutí je na ní. Zároveň je ale natolik moudrá, aby věděla, že z těch tří je nejsilnější. Ti dva další – jak její manžel Murray (Václav Postránecký), tak i sestra Gladys (Marta Vančurová) přes svůj věk zůstali v určitém ohledu nezdárnými dětmi, které je sice třeba vyplísnit, ale taky jim odpustit. Václav Postránecký, který po celou dobu hraje na invalidním vozíku, s jednou půlkou těla nepohyblivou, musí kouzlit především se slovy. Dodržuje přesnou stylizaci frajerského chlápka, který se stále cítí tak trochu jako na jevišti, ale v jeho šaškování je pochopitelně i velký kus zoufalství. Svou ženu bral vždycky jako samozřejmost, a patrně jej ani nenapadlo, že by se mohla trápit. Podvědomě ví, že je jeho největší životní jistotou. Pro Martu Vančurovou byla Gladys do značné míry protiúkolem. Křehká herečka bývala ve většině rolí kladnou hrdinkou, a tady najednou hraje lehkovážnou bytost, která vedena svou impulsivností a jednouchou logikou mimoděčně rozdává rány na všechny strany.Trio herců si s vážným tématem pohrává s lehkostí, s přehledem balancuje na hraně smíchu a slz a dodává poněkud vykonstruovanému příběhu na věrohodnosti. Fígl si bezpochyby získá srdce diváků a přidá se k inscenacím, které se udrží dlouho na repertoáru.

H. Meyerson: FíglRežie: L. SmočekHrají: V. Postránecký, A. Vránová a M. VančurováDivadlo Ungelt Praha