Choreografie, ze které mají závrať i tanečníci

Taneční tvůrci tří různých generací se vyznačují zcela odlišnou poetikou a využívají velmi různorodého tanečního jazyka. Baletní večer na Nové scéně Národního divadla zahájí choreografie Rain, tedy Déšť, která spojuje různé hudební i taneční žánry. Jejím autorem je Radu Poklitaru, choreograf, ředitel a umělecký šéf Kyjevského moderního baletu. Rain vznikl v roce 2007 z původního komponovaného večera, který se skládal z několika miniatur: „Rozhodli jsme se připravit baletní výstupy na lidovou hudbu různých národů: Gruzie, Moldavska, Ruska, Izraele a dalších. Napadlo mě, že by bylo pěkné spojit všechna tato čísla do jednoho představení. Místo cementu nebo lepidla jsem použil hudbu Johana Sebastiana Bacha.“

Původní části choreografie vznikly z komerčních důvodů, tanečníci vystupovali na různých firemních akcích, aby si vydělali na provoz divadla. Nejoblíbenější hudbou choreografa Radu Poklitaru je ta barokní, zejména miluje Johanna Sebastiana Bacha, ale rád má i hudbu lidovou a písně bardů: „Je to jako když chystáte nějaké jídlo k večeři a chcete si pochutnat, tak vybíráte ingredience, které máte rád. Zkrátka jsem si udělal dárek.“

Prostřední část dala název celému večeru

Vertigo je dílem italského choreografa Maura Bigonzettiho. Ten patří v oblasti moderního tance mezi tvůrce světového renomé. Od letošního roku je uměleckým šéfem Teatro La Scala a kvůli mnoha pracovním povinnostem se nemohl osobně účastnit příprav. Nastudování se proto ujali baletní mistři a současně první sólisté Baletu Národního divadla Tereza Podařilová a Alexander Katsapov: „Dostali jsme videomateriál, se kterým jsme se seznámili. Snažili jsme se do choreografie převtělit a dívat se na ni očima Maura Bigonzettiho. Celou jsme ji nazkoušeli s našimi sólisty, připravili jsme tři obsazení. Asistent choreografa přijel doladit detaily teprve týden před premiérou.“

Národní divadlo Praha: Vertigo, část Vertigo (Michal Štípa a Miho Ogimoto) |foto: Národní divadlo

Velmi emociální duet Vertigo vytvořil Bigonzetti v roce 2006 a vyjádřil v něm své osobní vize ve vztahu dvou lidí, ve spojení, v němž se šílenství lásky mění ve fyzickou závrať. Podle Katsapova jde o nesmírně náročný kus: „Je to choreografie zajímavá, složitá, vyžaduje obrovskou disciplínu, je to neoklasický duet na pomezí fyzických možností člověka. Jsou v něm zvedačky, protočení, partnerská souhra – nejde přitom o klasický, mechanický duet, jsou v něm nahuštěny velké emoce. Je o mezilidských vztazích, od lásky po fyzickou závrať. Tu ke konci duetu tanečníci pravděpodobně prožívají doopravdy.“

Závěr večera patří choreografii Cacti mladého švédského choreografa a režiséra Alexandra Ekmana. Ten začínal jako tanečník ve Švédském královském baletu, poté působil v Nederlands Dans Theater a postupem času se prosadil i jako talentovaný choreograf. Cacti je jedním z jeho nejúspěšnějších děl. Vystupuje v něm šestnáct tanečníků, kteří v rukou třímají kaktusy, a sami vytvářejí rytmus za doprovodu čtyř hudebníků na scéně.

Národní divadlo Praha: Vertigo, část Cacti (Mathias Deneux, Jakub Rašek) |foto: Národní divadlo

Jak Alexander Ekman přiznává, tato choreografie vznikla jako reakce na některé nelichotivé recenze: „Vytvořil jsem Cacti asi před pěti nebo šesti lety a bylo to v době, kdy jsem poprvé zakusil, co dokáže umělecká kritika. Tehdy se ze mě stalo něco jako veřejná osoba a najednou se vyrojili všichni ti recenzenti, kteří začali o mně a mé práci psát. Bylo to poměrně náročné období, myslím, že si to každý umí představit. Tak mě napadlo, že by to mohlo být dobré téma pro taneční představení. Zvláštní je i v tom, že máme na scéně smyčcové kvarteto, které doprovází tanečníky, a ti se sami stávají bubeníky a místo nástroje využívají svého těla. Bubnují na ně, vytvářejí různé zvuky. Jsem tak trochu fanatik přes rytmus, baví mě zkoumat, jak se s ním dá pracovat. Miluji ten stav, kdy vás pohltí.“