Minulost i současnost Ivana Klímy

“První vzpomínka, kterou mi má paměť zachovala, se týká čehosi zcela nepodstatného: maminka mě vzala na nákup dolů do Vysočan a požádala mě, abych jí připomněl, že má tatínkovi koupit noviny. Byl to pro mě tak důležitý úkol, že si jej pamatuji dodnes. Jak se ty noviny jmenovaly, jsem neměl ponětí. Ale když jsem byl o něco starší a uměl už trochu číst, bývaly doma Lidovky a kupodivu (spíš výjimečně) i Národní politika, nikoli Rudé právo či Právo lidu. O to, koho rodiče volili, jsem se nestaral. Byl jsem šťastné dítě, jemuž nehrozil hlad a které bylo obklopeno láskou.”

Úryvek pochází z prvního dílu vzpomínek, které pod názvem Moje šílené století před nedávnem vydala Academia. Čeho všeho se týká ona “šílenost”? Jako chlapec strávil Klíma několik let v terezínském ghettu, ze kterého se naštěstí vrátil. V 50. letech vystudoval Filozofickou fakultu UK a vstoupil do KSČ, z níž byl v roce 1967 vyloučen. Stal se reportérem, redaktorem, prozaikem, dramatikem, působil v nakladatelství Československý spisovatel a následně své jméno spojil především s Literárními novinami (posléze Literárními listy a Listy). Publikoval ale i v řadě dalších periodik. V 70. a 80. letech vystřídal různá zaměstnání, po celou dobu se však nevzdal profese spisovatele, byť vydávaného doma pouze samizdatově nebo v zahraničí. “Píšu hlavně proto, že mě to baví, ale zároveň myslím na to, že by to taky mělo bavit ještě někoho jiného,” řekl v rozhovoru pro Týdeník rozhlas před několika lety. “Člověk nemá druhé zdržovat; a hlavně nemá mluvit, když nemá, co by pověděl. Knížka má lidem něco sdělit, něčím je zaujmout a má mít děj podaný tak, aby se čtenář nemusel textem složitě prokousávat.”

Ivan Klíma – Moje šílené století |foto: Nakladatelství Academia

Na otázku, zda je současností zklamaný, odpověděl Ivan Klíma loni v deníku Hospodářské noviny takto: “Je to, řekněme, unavená demokracie, postrádající určité etické hodnoty, které alespoň trochu existovaly ještě za první republiky - aniž bych si ji nějak idealizoval. Z naší generace - Václav Havel je mladší - byl nejviditelnější, protože nejčinorodější Pavel Kohout, nejdřív jako svazák a komunista, potom, když prohlédl, v disentu. On - stejně jako ostatně i já - ale změnil svůj postoj jen jednou, to se snad ještě dá pochopit. Ovšem kolikrát ho změnil Otakar Vávra? A prezident Klaus mu přesto dal medaili, to je podle mě pochopitelné hůře.”

Ivan Klíma v pořadu Čajovna |foto: Iveta Tomášková

Na stejném místě také potvrdil, že další díl pamětí se psát nechystá. “Člověk si pamatuje věci, které se staly dávno, ale ty novější už tak dobře ne. A taky, já už jsem se po roce 1989 stranil jakékoliv politické angažovanosti, konečně jsem se totiž mohl věnovat jen literatuře. Navíc jsem mohl i cestovat a jezdit na konference, tedy dělat to, co jsem během normalizace nesměl.” Zda svůj názor na pokračování mimořádného vzpomínkového díla náhodou nezměnil, se dozvíme na Vltavě 15. září.

V rámci pořadu rovněž premiérově uvedeme Klímovu povídku Proměny, kterou s Josefem Somrem natočil režisér Aleš Vrzák. Připravila a uvádí Kateřina Rathouská.