François Bon: Mechanika

Vystudovaný technik narozený na severozápadě Francie – to je François Bon. Tomuto synovi inženýra a učitelky se už od útlého dětství staly velkou vášní knihy. Přesto se po studiích věnuje coby inženýr ocelářství se specializací na svářování elektronovým svazkem. Působí v Lotrinsku, v Moskvě, Mumbai, Göteborgu.

Svou první knihu vydal roku 1982, ve svých devětadvaceti letech. Jmenovala se Faktory Outlet. Následně navazuje spolupráci s rozhlasem, divadlem a filmem. Organizuje kurzy tvůrčího psaní. Roku 1997 vytváří jedny z prvních webových stránek věnovaných literatuře www.remue.net, které se stávají místem svobodného projevu a tvorby.

Baví ho fotografování, pravidelně spolupracuje s hudebníky, píše divadelní hry: Čtyři se smrtí, Daewoo, Restaurace na nádraží Angoulême. V letech 2010 a 2011 přednáší tvůrčí psaní v Kanadě, od loňského roku působí v Národní škole tvůrčího psaní Paris-Cergy.

Povídka Mechanika, kterou vám v premiéře nabídneme, vznikla jako vzpomínka na Bonovo dětství a dospívání v kraji Vendée. Je to jeho vyznání strojům a lidem kolem nich:

„Domek v Saint-Michel-en-L´Herm, kde jsme jako rodina bydleli. Znovu vstupuju zrezivělými vrátky a docházím až na konec zahrady. Je večer a nebe připomínající širé moře tmavne. Jen na západě oranžová trhlina. Úplně vzadu se vypíná kamenná zídka klikatě se proplétající celou vesnicí. Jen nakupené placaté kameny stmelené hlínou. Suchá hlína a štěrk se drolí, kameny se pod nohama viklají, škrábou obnaženou kůži kolen šplhajících při zteči na zeď.

Na druhou stranu se neslézá, tam pěstuje zeleninu nevrlý stařec, když jsme za zeď museli pro zatoulaný míč, dávali jsme pozor, aby tam dědek nebyl. (A teď? Nic než tráva křoví a o něco dál novostavba, nevzhledná architektura.)

Na zahradě jsme měli tři stromy, jeden z nich uschl. Hleděli jsme skrze něj k Boisseauovým, na co si obě jejich dívky hrají. Nahoře se strom větvil do vidlice, kam jsme s oblibou lezli. Bylo odtud vidět až k obzoru. Cesta, země, nebe. Cesta je rovná, země plochá, nebe širé.

Vzpomenu si náhle na tu fotku: stroj parkuje u pravého okraje silnice, zakousl se do trávy, aby se kolem něj dalo zleva projet. Traktor s mřížkou chladiče. Poblíž kola opřený muž. Nesahá ani do poloviny mřížky. Vršek kabiny traktoru pokrytý plachtou. Vzadu přívěs. Na přívěsu pásové lopatové rypadlo. Jednoduchý, geometrický, obnažený železný svět.

Vzadu se silnice stáčí vlevo, což zesiluje dojem perspektivy a úniku, tím spíš že bez asfaltu vypadá jen jako úžlabina vysypaná štěrkem. V záběru, který si vybavuju, se stroj zdá větší než nedozírná země, rýsuje se na pozadí oblohy jako něco varovného, nehybného. Muž postavil ke kolu další dva v holínkách a montérkách, pak couval, až našel přesný úhel záběru, aby z něj hrdost i onen správný poměr všech prvků samozřejmě vyzařovaly.

Fotoaparátem byl náš měchový Kodak na film formátu 6 x 9. Po použití se složil, černý, dokonalý, hotové umělecké dílo. Zálibu v optické mechanice měl otec odnepaměti. Později si opatřil jednoduchý fotoaparát formátu 8 mm, následovaly super osmička, promítačka, střihačský pult, fotoaparát Kodak typu Retinette.“

Účinkuje: Igor Bareš

Autor: François BonPřeklad: Hana Crausaz-VeseláPro rozhlas vybral a nastudoval: Michal Bureš v Tvůrčí skupině Olomouc