Nevyzpytatelné nitro. Proč jsou díla Fjodora Michajloviče Dostojevského fascinující i dvě století po jeho narození

8. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Z jakého dobového a životního kontextu vyvěraly náměty tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského? Co patří mezi hlavní konflikty jeho postav? Dala by se jeho témata zařadit jako existencionální? Má v jeho díle své místo humor? V čem ruský klasik předstihl psychoanalýzu? O tom všem si se slavistou a literárním vědcem Josefem Dohnalem ve svém pětidílném cyklu povídala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.

Čtěte také

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil do složitého evropského prostředí, ve kterém Rusko hrálo velmi důležitou roli. Do éry, kdy vznikl komunistický manifest, a revoluční povstání prošlo celou Evropou. Během jeho života se na ruském trůně vystřídali tři caři. Nejvíc ale jeho život poznamenal prostřední z nich, Mikuláš I., jenž po děkabristickém povstání v prosinci 1825 pronásledoval progresivně smýšlející inteligenci. „Dostojevskij byl v rámci kroužku Petraševského v roce 1849 zatčen a odsouzen k smrti. Když ho na poslední chvíli omilostnili, byl to pro něj existenciální zážitek, který si co do intenzity a hloubky asi nikdo z nás neumí představit. Což ho poznamenalo stejně jako deset let na nucených pracích a ve vyhnanství,“ popisuje literární vědec Josef Dohnal.

Pro Dostojevského jsou charakteristická témata mezi spiritualitou a bezduchým materialismem. Ten byl v té době pojímán jako nihilismus, konflikt mezi revolucí a evolucí, rozpor mezi modernitou a tradicí, rozdíl mezi evropským Západem a Východem. A potom zejména konflikt interní, vnitřní ‒ mezi jednotlivými součástmi lidského já. V podstatě by se dalo říct, že jde o jedno jediné téma: Uchopení a pochopení člověka, zachycení, kdo a co člověk je, co z něj činí lidskou bytost hodnou toho pojmenování.
literární vědec Josef Dohnal

Literární vědec a filozof Václav Černý Dostojevského řadí mezi pre-existencionalisty, dodnes ale panují spory, zda-li můžeme považovat Dostojevského za kritického realistu, anebo jestli patří k existencialismu nebo k expresionismu.

Satira a prohlédnutí ideologie

Dostojevského povídky jako Cizí žena a muž pod postelí nebo Krokodýl připomínají téměř grotesku, ale co jeho romány? „Když se podíváme na Dostojevského dílo jako na celek, tak zjistíme, že jistou míru přehánění a satiry najdeme i v románech. To ukazuje, že satira, hyperbola či prvky absurdity, se kterými se setkáváme především v povídkách, je něco, co do jeho díla ústrojně patří. Vychází z tradice, kterou najdeme třeba už u Gogola,“ vysvětluje Josef Dohnal.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

A doplňuje: „Pracoval s tím, že řadu situací dohání do extrému a to jak ve vnějším prostředí, tak ve vnitřním světě svých postav. Třeba v románu Běsi karikuje tehdejší teroristické hnutí a jeho konkrétní postavy. To, co si Dostojevský vzal jako základní téma, vycházelo z reality. Inspiroval se fakty, ale chtěl upozornit i na to, že takové pojetí politického boje je mimořádně nebezpečné. Staví se i proti prvkům politické manipulace a představě, že ideologie má přednost a v jejím rámci se musí se vším souhlasit. Ukazuje, jak striktní revoluce tíhne k doktrinářství a netoleranci.“ 

Mnohohlasý vnitřní zápas

„Člověk je v Dostojevského pojetí někdo, kdo má nevyzpytatelné nitro, v němž se sváří celá řada dílčích já, která se navzájemně snaží vyhrát jedno nad druhým. Při tom však hledá ideál člověka svobodného, jenž dokáže zacházet sám se sebou, ale přitom nebýt závislý na ničem, co by mu bylo dáno z vnějšku jako jednoznačná pravda, se kterou nesmí polemizovat ani vést dialog a musí se jí bezpodmínečně podřizovat,“ líčí slavista Josef Dohnal spisovatelův náhled na komplexnost postav.

Čtěte také

Jako autor, který se z utopického socialisty přerodil v hluboce věřícího člověka, přichází Dostojevský také s pojmem pokory. Jeho protagonisté jakoby hledali něco, co je převyšuje; něco, co automaticky mohou považovat za hodnotné, cenné a co jim může sloužit jako ukazatel toho, jak mají žít správně. „Dostojevskij je pro mě psychoanalytik před psychoanalýzou. On sám znal to vnitřní pnutí v nitru jedince a v mnoha ohledech ho přesně zachycoval. Teoretik kultury a literární vědec Michail Bachtin mluví o polyfonii, což chápe jako kontakt, komunikaci, konflikt či výměnu názorů mezi jednotlivými postavami. Já bych ten mnohohlasý efekt ale možná ještě víc viděl v tom, jak Dostojevský chápe jedince, v němž je těchto hlasů-impulsů hned několik,“ říká Josef Dohnal.

Spustit audio

Související