Nešlo nám o úspěch představení, ale o změnu světa, vzpomíná Jan Kačer v Osudech
Do povědomí široké veřejnosti se Jan Kačer zapsal asi nejvýrazněji svými filmovými rolemi. Pro jeho kariéru byla ale určující profese divadelního režiséra. Působení v pražském Činoherním klubu, který v roce 1965 spoluzakládal, a tamější okruh umělecky spřízněných kolegů tvoří dodnes nezapomenutelnou kapitolu historie českého divadla. Nejen na ni Jan Kačer vzpomíná ve vltavských Osudech. Poslouchejte on-line.
Technická spolupráce: David Dibelka
Ve svém vyprávění zmiňuje Jan Kačer (*1936) tři klíčová místa svého života – Holice, kde se narodil a kde ho vychovávala milovaná matka, Bechyni, kde studoval střední keramickou školu, pronikal do tajů řemesla a rozvíjel své výtvarné nadání, a nakonec Prahu, kde se na Divadelní akademii múzických umění začal profilovat jako režisér, získával první praktické zkušenosti (mj. coby asistent Alfréda Radoka), spřádal plány o generačním divadle a potkal svou celoživotní partnerku Ninu Divíškovou. S ní a s dalšími spolužáky přesídlil po absolutoriu do Ostravy, aby pozvedl povadlou úroveň Divadla Petra Bezruče.
Čtěte také
Už zde se sešla skupina talentovaných umělců (Petr Čepek, František Husák, Jiřina Třebická nebo třeba výtvarník Luboš Hrůza), která později stála u zrodu pražského Činoherního klubu. Ansámbl vyznačující se přemírou osobností (posílený např. Josefem Abrhámem, Josefem Somrem či Pavlem Landovským) režiséru Janu Kačerovi umožňoval realizovat mimořádné projekty (mezi nejslavnější patřily např. inscenace Revizora a Višňového sadu).
V Činoherním klubu jsme nechtěli docílit jenom úspěšných představení, aby nám lidé tleskali. Chtěli jsme, aby se tady změnil svět – ve svět otevřený: aby se mohlo cestovat, aby se mohly číst knížky, aby se člověk cítil svobodný, aby mohl říkat, co chce, a zároveň měl zodpovědnost za společnou věc. Každá zkouška a každé dobré představení bylo o tom.
Jan Kačer
Tzv. zlatou éru Činoherního klubu však ukončil počátkem 70. let režimem vynucený odchod stěžejních opor souboru, včetně Jana Kačera. Ten se znovu ocitl v Ostravě, tentokrát sám na dlouhých deset let.
Přestože i nadále režíroval na různých českých scénách (po revoluci např. spoluutvářel směřování pražského Národního divadla), ve svém vyprávění Jan Kačer raději vzpomíná na zahraniční hostování (např. v Národním divadle v Oslu), které mu umožňovalo porovnat umělecký kapitál jiných kultur. Neomezoval se přitom pouze na činohru, ale zkoumal i potenciál opery.
A v neposlední řadě se věnoval filmové tvorbě (např. pod režijním vedením Františka Vláčila). V herectví však také vycházel se svých zkušeností divadelního režiséra a poměřoval jej kritérii pravdivosti umělecké výpovědi a lidské opravdovosti, tak jak je nejúčinněji naplňoval ve spolupráci s herci Činoherního klubu.
Související
-
Umělecké i životní role pěti herců. Jan Kačer vzpomíná v pokračování cyklu Legendy Činoherního klubu
Založení Činoherního klubu v Praze roku 1965 znamenalo pro všechny zúčastněné krok do neznáma. U společného díla se sešla přemíra hereckých osobností...
-
Jsi nejlepší Cyrano v republice. Herec Jan Vlasák vzpomíná na práci s režisérem Kačerem
Herec Jan Vlasák v současné době zkouší představení Vojna a mír, které bude mít v režii Michala Dočekala na scéně Městských divadel pražských odloženou premiéru na podzim.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
