„Věřím, že něco z toho zůstane ve vesmíru.“ Osudy bicisty a skladatele Alana Vitouše

Už za studií na Pražské konzervatoři hrál ve výborném Junior triu, které pozval na turné i Karel Vlach se svým orchestrem. Pro své přesvědčení odmítl nastoupit povinnou vojenskou službu, místo ní strávil 13 let na šachtě.

Po návratu spolupracoval mj. s flétnistou J. Stivínem, jazzovou zpěvačkou J. Koubkovou, s řadou filmových režisérů, nejdéle s dokumentaristkou J. Ševčíkovou, s výtvarníky, sociologem Bohuslavem Blažkem, s duchovním učitelem Emahó, založil Vitouš trio, po návratu svého bratra Miroslava, špičkového světového kontrabasisty do vlasti, s ním natočil CD a vytvořili unikátní hudební projekt. Oba vnesli do svých oborů také zcela nové přístupy.

Velkou radost A. Vitoušovi přináší i hraní s amatéry. „Bylo mi 78, a tak logicky přemýšlím, jak to bude dál,“ říká Alan Vitouš v Osudech, „protože zas tolik muzikantů v tomhle pokročilém věku nefunguje. Já zatím necítím indispozice kvůli věku, hraní mi dělá dobře, i doma si cvičím. Říkám si, pro koho to děláš, k čemu to je? No protože mě to baví a věřím, že něco z toho zůstane ve vesmíru.“