Nenechali jsme se zastrašit. Charlie Hebdo bojuje dál za lidskou svobodu

19. červen 2019

Do pařížské redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo vtrhli 7. ledna 2015 okolo 11. hodiny dva islamističtí teroristé. Padesát ran z kalašnikovů bratrů Kouachiových si tehdy vyžádalo život dvanácti novinářů, deset lidí bylo vážně raněných. Mezi mrtvými byl i Stéphane Charbonnier zvaný Charb, autor karikatur proroka Mohameda. Dva dny před útokem dokončil kreslíř text, ve kterém vysvětlil postoje redakce vůči radikálnímu islámu.

Centrum současného umění DOX minulý týden jeho text uvedlo v inscenované podobě. Markéta Kaňková při této příležitosti natáčela s Marikou Bret, redaktorkou Charlie Hebdo.

Marika Bret

Vraťme se do 7. ledna 2015, kdy se v Paříži odehrál teroristický útok na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Kde jste v tu chvíli byla? A jak jste prožívala to, co se v ten den v redakci stalo?

Ten den jsem nebyla v redakci, protože jsem měla domluvenou schůzku v bance. Když jsem si ve čtvrt na dvanáct zapnula telefon, měla jsem asi sedmdesát zmeškaných hovorů a zpráv. Okamžitě jsem pochopila, že se stalo něco vážného. Přestože jsme si všichni dokázali jen stěží představit takový masakr za bílého dne v srdci Paříže, všichni jsme věděli, jak vážná je hrozba útoku na Charlie Hebdo, a především na Charba. Když jsem se dozvěděla, co se stalo, měla jsem strach. Bála jsem se, že lidé zůstanou němí, že nebudou reagovat, že světu bude jedno, co se stalo. Měla jsem strach, že bude pohřbeno vše, co jsme v Charlie Hebdo roky tvořili a budovali. Moje obavy ale naštěstí byly zbytečné.

Zavolali ke mně šéfa výslechu a já mu položila otázku, proč Francie nechránila Charlie Hebdo a proč neochránila Charba. Dostala jsem na ni drsnou odpověď. Řekl mi: „Upřímně - v tajných službách i v určitých strukturách policie se už několik měsíců neptáme, jestli se útok na Charlie Hebdo stane, ale kdy se stane“.
Marika Bret

Ještě odpoledne se na náměstích shromáždily tisíce lidí, kteří v rukou symbolicky drželi tužky, všude se zapalovaly svíčky, lidé tiše i slovem vyjadřovali soustrast i svůj nesouhlas s tím, co se v naší zemi stalo. Já jsem už odpoledne byla společně s ostatními kolegy předvolána k policejnímu výslechu. Byla jsem až podivně klidná, a proto mě přišel prohlédnout psycholog. Řekla jsem mu, že mu nemám co říct. Že mám jen jedinou otázku, která zní: „Proč Francie nechránila Charlie Hebdo? A proč neochránila Charba“? A on mi odpověděl: „Toto není má práce, ale myslím, že byste neměla zůstat bez odpovědi“. Zavolali ke mně tedy šéfa výslechu, který už v tu chvíli znal identitu obou teroristů. Položila jsem mu stejnou otázku, a dostala na ni drsnou odpověď. Řekl mi: „Upřímně - v tajných službách i v určitých strukturách policie se už několik měsíců neptáme, jestli se útok na Charlie Hebdo stane, ale kdy se stane“.

Akce se konala v Centru současného umění DOX

Teroristé při útoku zavraždili dvanáct členů redakce, deset lidí vážně zranili. Mezi mrtvými byl i kreslíř Stéphane Charbonnier zvaný „Charb“, autor (nejen) karikatur proroka Mohameda. Jak významnou postavou byl tento novinář v rámci Charlie Hebdo? Jaký vliv měl na práci redakce a do jaké míry ovlivňoval obsah i formu časopisu?

Charb byl bezpochyby zásadní postavou. Velmi obdivoval práci dalšího kolegy z redakce, Cabu, který byl 7. ledna 2015 rovněž zavražděn. Oba měli neuvěřitelný dar vyjadřovat se prostřednictvím tužky a pera. Byli to lidé, kteří hluboce milovali život a druhé lidi. Oba celý život bojovali proti jakékoli formě nespravedlnosti, oba se permanentně stavěli na stranu těch nejslabších a nejzranitelnějších, bojovali proti extremistickým projevům všeho druhu. Co se Charba týče, měl opravdu jedinečný dar vyjádřit prostřednictvím ironické obrazové zkratky i složitou ideu nebo politický postoj. Jasně viděl a vnímal hrozbu, která se skrývá v příchodu radikálního islámu, a svoje obavy vyjadřoval prostřednictvím svého umění. Byl ale odmítán. Francouzská společnost na jeho i naši redakční práci odpovídala – „nepřehánějte, není to tak vážné“, nebo „tohle se nás ve Francii týkat nebude“… Další část francouzské společnosti mlčela. V roce 2011 propukl v místě, kde sídlila redakce, požár, a byl také proveden útok na naši webovou stránku, na níž se objevil výhružný vzkaz od Al-Káidy. Tehdy to bylo jasné. I poté ale politici i média opakovali totéž: „není třeba přehánět“. Když bratři Kouachiovi pronikli do redakce, nejprve se zeptali, kdo je Charb. Charb tehdy zůstal věrný sám sobě, byl odvážný, postavil se a řekl: „Charb jsem já“. Nebylo to ale nic platné, protože několik vteřin na to teroristé zahájili střelbu, která nemířila jen na Charba, ale na všechny přítomné v redakci.

Marika Bret

V Doxu jsme měli možnost vidět inscenovanou verzi textu, který Charb dokončil dva dny před útokem. Ohrazuje se v něm mimo jiné proti osočení z islamofobie a rasismu ze strany francouzských politiků i části veřejnosti. Co přesně na tato osočení Charb odpověděl?

Jádrem textu je Charbův výklad a kontextualizace pojmu islamofobie, který lidé ve Francii užívají ve všech možných variacích a souvislostech. Charb měl potřebu tento pojem osvětlit a přesně vyložit, protože redaktoři Charlie Hebdo jsou z islamofobie často obviňováni. Na adresu naší práce zaznívají hlasy, které říkají: „Jste rasisté, nemáte rádi Araby, vyděláváte peníze na hanění islámu“. Charb v textu vychází z etymologického výkladu islamofobie jako strachu z islámu. Jde ale dál a říká, že nejde ani tak o strach jako spíš o právo každého člověka kritizovat náboženství jako ideologii a dogma, jako myšlenkový proud. Na stránkách Charlie Hebdo jsme si nebrali na mušku jen radikální islám. Stejně tak jsme kritizovali i určité postoje katolické církve, nešetřili jsme ani určité stránky a projevy buddhismu nebo judaismu. Nikdy nám nešlo o kritiku věřících, které v souladu se zákonem o svobodě náboženského vyznání plně respektujeme. Vždy nám šlo o kritiku idejí a postojů, které jsou dogmatické, které jsou namířené proti člověku, proti jeho svobodě. Vystupujeme proti ideologiím, které jsou barbarské, a které vzývají utrpení a smrt. A to je případ radikálního islámu.

Vraždy novinářů a vazby mafie na nejvyšší patra politiky. Iva Procházková představuje román Nekompromisně

Iva Procházková

Po kriminální televizní sérii „Vraždy v kruhu" a dvou detektivních románech „Muž na dně" (2014) a „Dívky nalehko" (2016) přichází spisovatelka Iva Procházková s novým textem. Autorka známá převážně jako úspěšná tvůrkyně knížek pro děti a mládež v něm tentokrát vkročila na pole politického thrilleru.

Charb v textu mimo jiné odpovídá na otázku, proč Charlie Hebdo konstantně karikuje Mohameda jako nejsilnější a nejvýraznější symbol islámu.

Ano. Charb ve svém textu mimo jiné připomíná průzkum, který v roce 2015 realizoval Le Monde, nejsilnější deník v naší zemi. Zaměřil se v něm na analýzu všech francouzských týdeníků vydaných v posledních deseti letech. Z průzkumu vyšlo najevo, že jen sedm hlavních stran francouzských týdeníků bylo věnováno islámu. A z těchto sedmi se většina objevila v Charlie Hebdo. Znamená to, že na rozdíl od ostatních médií jsme se nebáli věnovat se islámu a především islamismu jako aktuálnímu tématu nejen naší země, ale celého světa. Ještě před 7. lednem jsme na základě našich obálek a článků kritizujících radikální islám obdrželi tisíce reakcí od muslimů z celého světa, kteří nám psali: „toto není naše náboženství“. Obdrželi jsme stovky vzkazů od alžírských intelektuálů a spisovatelů, ve kterých psali: „To, co teď právě začínáte prožívat ve Francii, jsme v Alžírsku prožívali deset let, a to ve jménu náboženství. Je třeba se proti tomu postavit“.

Debata v DOXU

Ani po masakru, který se odehrál v lednu 2015, se redaktoři Charlie Hebdo nenechali zastrašit a pokračují v kritice radikálního islámu. Přepokládám ale, že po brutálním útoku se řada věcí změnila. Jaký dopad měl útok nejen na v novinářskou práci, ale i na vaše pracovní a životní podmínky?

Hned 14. ledna, týden po útoku, jsme vydali další číslo. Přestože jsme všichni byli v hlubokém šoku, pokračovali jsme v práci. Celé redakce se ujal deník Libération, technické podmínky pro vydání čísla nám poskytl Le Monde. Číslo vznikalo ve velmi zvláštní atmosféře. Všichni jsme cítili, že nesmíme zklamat naše kolegy a přátele, kteří položili život za svobodu názoru, za svobodu vyjadřování. Všichni jsme zároveň vnímali, co by znamenalo, kdybychom mlčeli, kdybychom se nechali zastrašit. Zároveň jsme všichni věděli, co bude znamenat, když budeme pokračovat. Charlie Hebdo se po útoku stalo symbolem svobody, a to vždy představuje hrozbu. Co se týče našich životních a profesních podmínek, změnilo se dost. Po určité době redakce přesídlila na novou adresu, kterou nikdo nezná a nesmí znát. Všichni členové redakce jsou sledováni a doprovázeni ozbrojenou ochrankou, a to na každém kroku. Byla přijata speciální ochranná opatření, což pro nás není jednoduché, ale jsme za to samozřejmě vděční.

Člověk, který ze svých postojů neuhnul ani o píď. Vychází beletrizovaný deník Vadima Deloneho

Vadim Delone

„Jedenadvacátého srpna ráno jsem se dozvěděl, že sovětské tanky vjely do Prahy. Pocit ponížení, bezmoci, zoufalství a studu za mou vlast byl nesnesitelný," píše v úvodu knihy Portréty v ostnatém drátu ruský básník, spisovatel a disident Vadim Delone, který se 25. srpna roku 1968 vydal společně s přáteli na Rudé náměstí v Moskvě na znamení protestu proti okupaci Československa.

V debatě, která navazovala na inscenaci v Doxu, jste říkala, že oběti se staly viníky. Co přesně tím máte na mysli?

Po atentátu na Charlie Hebdo se ozývaly hlasy, že by bývalo bylo lepší, kdybychom mlčeli a vyhnuli se kritice a karikování radikálního islámu. Že bychom na sebe bývali útok nepřivolali. Přiznám se, že slyšet tyto hlasy pro mě bylo stejné, jako vidět podruhé umírat mé přátele. Považuji taková prohlášení za hanebná a skandální a naprosto s nimi nesouhlasím.

Jaká témata se v současné chvíli objevují na stránkách Charlie Hebdo? Jaké společenské pohyby jsou momentálně terčem vaší kritiky?


V redakci pokračujeme dál v komentování aktuálního dění. A popravdě řečeno, to je v současné chvíli ve Francii víc než bohaté. Věnovali jsme se volbám do Evropského parlamentu, věnujeme se sekularismu, ale i ekologickým tématům, která začínají čím dál víc vystupovat do popředí. Samozřejmě pokračujeme i v kritice radikálního islámu. Protože přestože ISIS prohrál válku, jeho zhoubná a nebezpečná ideologie nezemřela. Je stále tady a je stále stejně nebezpečná. Pokračujeme tedy dál v práci, kterou umíme a milujeme. Chceme jejím prostřednictvím šokovat, chceme dráždit, chceme motivovat lidi k přemýšlení, ke změně úhlu pohledu. A co chceme ze všeho nejvíc je obhajovat tu největší hodnotu – lidskou svobodu.

Spustit audio