Nedějinná úloha Julie Kristevy

O Julii Kristevě se autor Filozofických reflexí Petr Šourek bavil s filozofkou Denisou Kerou, historikem socialismu Michalem Fejtlem a překladatelem textů Julie Kristevy Josefem Fulkou.

Jacques Rancière: I politika je jen soubojem výmluvných fikcí

• Upravit
• Smazat

Reflexe s francouzským filozofem Jacquesem Rancièrem a Černá skříňka na téma roboti a lidé. Pokusy o hledání současného světa - s nadhledem filozofickým i očima humanitních věd.

V pořadu zazní ukázky ze svazků Bulharské statní policie, ze staršího díla a aktuální obhajoby Julie Kristevy a také z románu Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka (2015), kde Julia Kristeva – světe div se – vystupuje jako bulharská špiónka.

Odtajněné svazky Julie Kristevy mohou být pro českého čtenáře zajímavé také proto, že začínají reakcí francouzské levice na události Pražského jara 1968. Stejně poutavá je ale celá její trajektorie intelektuálky mezi Východem a Západem, která připomíná neřízenou mezikontinentální balistickou střelu.

Moje vlastní minulost a asi nejvíc ze všeho ta znepokojující propast mezi tím, „co se říká” a nedostupnou „pravdou” – propast, která se otevírá na základě psychoanalytické zkušenosti, mi brání v tom, abych byla dobrým svědkem. Psaní dějin mi vůbec připadá jako úkol, který pokud se už nestal nesplnitelným, pak se alespoň v této chvíli odsouvá na vedlejší kolej. Nekompilujeme „archivy” a nepíšeme „anály”, protože otázky, které nás trápí, nás vedou k úvahám o fikci. Říkám „nás”, protože se mi zdá, že v posledních letech nastal zásadní obrat, zatím stále sotva pozorovatelný, který ale již působí ve všech sférách kultury.

Takto popisovala svou nedějinnou úlohu Julia Kristeva ve svých kvazimemoárech Nadsázka mé paměti v roce 1983 – nonšalantně až blazeovaně. Rok nato je text přeložen do angličtiny a vychází v New York Literary Forum.

Čtěte takéDá se s minulostí vyrovnat?

To datování je důležité. Právě se rozbíhá poslední fáze její závratné kariéry. Julii Kristevu, která utekla z Bulharska a naturalizovala se ve Francii, si právě začíná osvojovat Amerika. Kristeva se spolu s částí francouzského intelektuálního života stěhuje do poslucháren amerických univerzit. Za Velkou louží se bude přednášet nová věc zvaná „teorie“, která by bez „Derridy v sukních“ byla přece jen míň sexy.

A teď střih: z 80. let minulého století se přenesme do současnosti. Slavná Julia Kristeva se má stát členkou redakční rady jednoho bulharského literarního časopisu. Bulharský zákon žádá takové osoby lustrovat. Zjištění: Julia Kristeva byla vedena jako agentka bulharské státní bezpečnosti pod krycím jménem Sabina. Kristeva se brání a příslušné orgány na jaře 2018 vyvěsí její spis (zprávy „od ní“ a zprávy „o ní“) online. Média o tom píší a reakce Kristevy je prudká:

Já, Julia Kristeva, využívám svého práva odpovědět na článek, který o mně vyšel v časopise L’Obs (dříve známém jako Le Nouvel Observateur).

L’Obs o mně publikoval dlouhý článek pod názvem Julia Kristeva byla agentkou bulharské KGB. Tento článek ze mě dělá románovou hrdinku – špiónku bulharské státní policie v letech 1970 – 73. Toto obvinění se pokouší doložit zveřejněním zpráv z „archivu” bulharské policie, kde se prý mluví o mé spolupráci na výzvědné činnosti pod báječným pseudonymem „Sabina”.

Smyšlenky, které jsou jediným obsahem těchto zpráv, jsem už odmítla. Váš článek mě ale znovu nutí opakovat, že jsem se nikdy žádným způsobem nepodílela na aktivitách tohoto druhu.

To, že se teď náhle s takovým zpožděním objevily podobné věci na veřejnosti, negativně ovlivňuje přijetí a pochopení mého bádání na poli psychoanalýzy, lingvistiky a filozofie, stejně jako mého politického zkoumání totalitarismu, zejména mé analýzy díla Hannah Arendtové. Tvrzení tohoto typu škodí mé práci a v osobní rovině – ano, je to tak: jitří staré rány.

Bulharsko jsem opustila díky stipendiu francouzské vlády. Nebyla to jednoduchá situace. Moje rodina zůstala v Bulharsku a já jsem dobře věděla, že totalitní režim se bude mé rodině a hlavně mému otci mstít za postoje, které zaujmu na druhé straně železné opony.

To všechno vzal čas a o to víc mě bolí, když vidím, jak špinavé praktiky tajné policie stále neztrácejí na účinnosti a dodnes nám otravují život. Historie tyto režimy pohřbila s odsouzením, které ale – jak se zdá – nedorazilo ke dveřím vaší redakce. Ví se, jak tyto režimy tajně sledovaly lidi, že jim přisuzovaly slova a role bez jejich souhlasu a o jejich domnělých aktivitách pak vedly záznamy v podobě tajných svazků. To všechno je známo, zřejmě ale ne všem a v dostatečné míře.

Badatelé a novináři v bývalých komunistických zemích dnes ostře protestují proti podobným mystifikacím a jejich zneužívání v politickém boji. Kéž bych jejich kritický přístup zaregistrovala byť ve stopovém množství také ve vašem článku! Vy jste ale jen slepě uvěřili a hloupě se nechali svést vším tím starým smetím.

Stačí si přečíst, jaké nesmysly mi policejní svazky formou nepřímé řeči vkládají do úst: co tam „říkám” o Aragonovi a surrealismu, o Pražském jaru, pomoci palestinskému lidu, kterou drží v šachu francouzská propaganda, jež je v rukou sionistů. Stačí pár příkladů, které jsou v jasném protikladu k mým veřejně známým postojům a oficiálně publikovaným názorům, stejným tehdy jako dnes. A last but not least: stačí si přečíst plné znění mého rozhovoru s Jeanem-Paulem Enthovenem o disidentech, který dělá celých 20 stran bulharského překladu v mém svazku – tento rozhovor vyšel právě ve vašem časopise Le Nouvel Observateur v červnu 1974 – a kvůli tomu rozhovoru jsem se stala osobou sledovanou spíš než „agentkou”. Už to stačí, aby člověk pochopil, že tento krutý žert je účelovka slátaná z roznášených drbů a přeinterpretovaných mediálních pseudozdrojů, bez sebemenšího pokusu ověřit hodnotu sdělení.

Tím, jak váš článek důvěřuje informacím archivovaným ve stalinském sídle státní bezpečnosti, pokračuje – a toho se bojím nejvíc – bez uzardění v metodách totalitních vládců. Kéž by otevření stalinistického archivu týdeník vašeho formátu pohnulo k rozhořčení nad tím, jak nestoudný byl ten režim. Vy ale místo toho naivně a bez odporu publikujete totalitní archiválie, což nemohu číst jinak než jako bezmyšlenkovité ospravedlnění totalitních praktik.

Tyto „archivy” jsou ideologické fosílie, se kterými demokratické vlády zápolily a od kterých se distancovaly. Proč jím najednou věřit a slepě je přijímat? Nedokážeme naopak poodstoupit a vzít si z nich poučení pro současnost i budoucnost? Zbývá jako vždycky jediná otázka: komu tohle slouží?

Julia Kristeva
9. dubna 2018

Ve srovnání s reakcí jejího manžela Philippa Sollerse, který mluví rovnou o spiknutí a zaklíná se Mao Ce-tungem, je reakce Kristevy přece jen sofistikovanější.

Útěk jako český úděl? Jak jsme za posledních sto let prožívali exil

• Upravit
• Smazat

Filosof Václav Bělohradský říká, že exil, tak jej známe z naší moderní historie, je středoevropský problém. Po roce 1918 vznikly ve střední Evropě nové státy. Ten náš dokonce exil - Masaryk a legionáři - spoluzaložil.

Ale pořád zůstává otázka: jak to, že Julia Kristeva, která svou kariéru založila na Bachtinově mnohořečí, nedokáže přijmout, že si hlasy (jak je tomu u Dostojevského) často protiřečí? Proč se zoufale pokouší sjednotit výklad sebe sama? Proč odmítá nepřímou řeč, tichou poštu, různost perspektiv a jejich perspektivně zkreslenou relevanci? Proč odmítá být – mimo jiné – Sabinou?

Jinými slovy: proč si Julia Kristeva najednou tak zásadně protiřečí? Je jejím cílem vytvořit ještě jednu Kristevu? Ukázat, že motorem polyfonie (společenské i té individuálně schizoidní) je touha po sólu?

Texty Julie Kristevy v tomto článku přeložil Petr Šourek.