Naše slova

Jedna paní mi vyprávěla. "Zaklepu u sousedů a ozve se: Nikomu neotvírám! Přijďte, až tu bude hlavní nájemník!" Už neměla odvahu zaklepat ještě jednou!

Ten starší hlas patřil také staršímu člověku. Ještě asi víc samotnému, který má přikázáno sedět zamčený, nikomu neotvírat, aby mu snad nikdo neublížil. Kdyby ta paní zaklepala večer, kdy tam bude hlavní nájemník - třeba syn, dcera - možná by zjistila, že za stěnou bydlí člověk, kterému mohou nechat klíče, kterému mohou na hodinu svěřit dítě, který se zase může obrátit na ně. "Běž si půjčit sůl!" Možná zjistíš, že se s těmi lidmi za stěnou dá mluvit!

Jenže jak často také něco povídáme, aniž myslíme na to, co z toho může vzejít. Věta, která nám někdy bezmyšlenkovitě vypadne z pusy, může mít tragické následky. Přirozeně nebyla myšlena zle, ale je to tak:

Jedenáctiletá dívka, která měla jen jednu ruku, přišla právě na hříště na kraji města. Při společné hře si počínala s jednou rukou stejně obratně jako ostatní děti s oběma. Zchvácená, ale veselá stála ta malá na okraji cesty a čekala na zelenou. Laskavá stará dáma ji oslovila a povídá: "Ty, ubohé dítě, máš jen jednu ruku?" A bylo to venku. Dívka při hře vůbec nemyslela na to, že jí něco chybí. Naopak. Myslela si, že je rovnocenná těm druhým, i děti ji tak braly. A teď ta jistě ne zle myšlena, ale bezmyšlenkovitá slova paní! Pro dítě to byla rána...

Jak rychle a jak často taková věta vyklouzne a nedá se vzít zpět. Např. když otec řekne synovi: "Z tebe nikdy nic nebude!" Takový výrok se může "zažrat" a narušit celý život. Bezmyšlenkovité mluvení a jednání se podobá lesnímu požáru. Někdo odhodí z nepozornosti nebo lehkomyslnosti zápalku nebo hořící nedopalek cigaret - a už hoří suchá tráva a houština plamenem. Plameny se zakusují dál a dál. Škody jdou do milionů. Škoda nerozvážným slovem jde do jiných milionů - zůstane za ní poškozený, smutný, zraněný, zlomený člověk. Ukradené peníze můžeme vrátit do haléře, zraněnou čest nebo sebevědomí nemůžeme stoprocentně nahradit nikdy!

Když už jsem vzpomněl neuváženost a bezmyšlenkovitost některých našich slovních projevů, rád bych se zmínil i o způsobu, jak mluvíme. Myslím tím intonaci, zabarvení, zdůraznění něčeho. Posuďte sami:

"Podívej, mámo, jakého nezdvořáka jsme si vychovali. Píše nám ten náš kluk z vojny: Táto, pošli peníze!" Maminka si vzala do ruky synův telegram z vojny, podívá se na něj a říká: "Ale, táto, ani číst neumíš. Vždyť on píše: Táto, pošli peníze!" (pozn. Intonace klidná, prosebná)

A tak než se v dnešní adventní den ještě více rozpovídáme, uvažme, že co bylo řečeno, nelze vzít zpátky!