„Musíme tančit, jinak jsme ztraceni.“ Odkaz Piny Bausch, který inspiruje

Pina Bausch, 1995
Pina Bausch, 1995

Svěcení jara, Café Müller, Modrovous, Karafiáty, Danzón, Palermo Palermo, Kontakthof – to jsou jen některé tituly z více než čtyř desítek choreografií, které vytvořila pro repertoár Tanztheatru Wuppertal Pina Bausch, jedna z největších postav v dějinách tance.

Choreografie Svěcení jara, 1995

Do čela baletního souboru divadla ve Wuppertalu postavil Pinu v roce 1973 tehdejší ředitel divadla Arno Wüstenhöfer. Ten jistě nepočítal s tím, že se soubor nejdříve rozpadne a potom složí do jedné z nejslavnějších company v dějinách divadla. Říkáme divadla, protože o divadlo Pině Bausch šlo. Je sice pokládána za jednu z největších postav v dějinách tance, takřka reformátorku, ale její přínos byl především choreograficko–dramaturgický. Spočíval v tom, jak chápala jevištní obraz a jakou moc a obsahovou sílu dokázala vytvořit tanečním, ale i běžným každodenním, pohybem v součinnosti s dalšími jevištními elementy, jaká témata zpracovávala a především jak hluboko, a s jakým pochopením se dokázala dívat na situace, příběhy a charaktery.

Videoinstalace Pina Bausch Foundation: Ensembles v Centru současného umění DOX

V estetice tanečního pohybu navazovala na své učitele – Kurta Joosse a Jeana Cébrona. Velkým impulsem pro rozvoj její taneční řeči pro ni byla stáž v New Yorku na přelomu padesátých a šedesátých let, kde se seznámila s novými trendy v oblasti tanečních technik a choreografie.

Její hlavní pozornost vždy směřovala k tanečníkům souboru. Vzájemně se inspirovali. Pina jim kladla otázky a dávala úkoly, oni jí nabízeli svoji jedinečnost. Někteří z nich vydrželi v jejím souboru desítky let. Pina Bausch byla patrně jediný umělecký šéf souboru, který nabízel tanečníkům doživotní pracovní kontrakt.

Daphnis Kokkinos ve scénickém dialogu s Viliamem Dočolomanským v úvodu k projekci filmu Café Müller na Festivalu tanečních filmů v kině Světozor

„Nikdy, nikdy jsem ji neviděl křičet, nebo zvýšit hlas, rozčílit se – nikdy nikdy nikdy,“ říká její dlouholetý spolupracovník, tanečník a asistent choreografie Daphnis Kokkinos,„ Když budu křičet, uleví se mně, ale ne tanečníkům. Ale to oni musí být na scéně. Ty jsi v hledišti, můžeš trpět, být vytočený, ale uklidníš se, ale co tanečník, nebo tanečnice – zničíš je svým afektem, a on pak musí s tím pocitem existovat na scéně,“ popisuje jednu z lekcí, které od Piny Bausch dostal.

Pro Pinu bylo velmi důležité, proč děláme daný pohyb. Jaká je jeho motivace. Nebylo tak zajímavé vidět fyzicky krásně provedený pohyb, ale Pinu velmi zajímalo, proč ten pohyb vzniká, co se za ním skrývá.
Daphnis Kokkinos

Ismael Dia na vernisáži videoinstalace Pina Bausch Foundation: Ensemble, kterou do Prahy přivezl Festival tanečních filmů ve spolupráci s Goethe institutem Česká republika

„Tanečníci Pinu milovali,“ vzpomíná Jan Minařík, český tanečník, který jako jediný z původního baletního souboru ve Wuppertalu neodešel a stal se pro Pinu na dlouho blízkým spolupracovníkem a osobním přítelem. Pina pro něj vytvořila choreografii Modrovous. Jeho osobní vnitřní konflikt ji inspiroval a vznikla legendární choreografie na hudbu Bély Bártoka, kterou v příštím roce Minařík přivede v rekonstrukci zase zpátky na jeviště. Jan Minařík tančil v mnoha dalších dílech Piny Bausch, stejně jako jeho manželka Beatrice Libonati – oba dnes žijí v západních Čechách.

Jana Návratová při rozhovoru s tanečníkem Janem Minaříkem

Dílo Piny Bausch, jakkoli je známé, slavné a rozsáhlé, viděli čeští diváci jen jednou – v roce 1988, kdy soubor hostoval s choreografiemi Café Müller a Svěcení jara v Obecním domě v rámci programu Pražského jara. Pak už nikdy. Náš pořad je malou vzpomínkou na velkou choreografku, od jejíž smrti 30. června uplyne deset let.