Můj přítel Václav

Poutavý je vlastně i pohled na muže, který transparent drží. Václav vypadá přísně, působí vážně s tím svým zachmuřeným obočím. Takhle si představujeme proroky; tak bývají zpodobněni lidé, stojící si za svou pravdou, pouliční kazatelé, lidé umanutí, posedlí či blázniví. Nemyslím to zle, když řeknu, že Václav je tak trochu vším z toho. Říká tomu venkovní misie.

Málokdo má odvahu přijít k němu blíž. Vlastně není proč. Václav je vybavený vlastním tlampačem, aby byl slyšet, megafonem, který dává hlasu burcujícího proroka kovové ostří. Václav se světem nevede rozhovor, Václav světu udílí poučení a svět je, na oplátku, k jeho misii nevšímavý.

Jako proroka odvracejícího katastrofu, jednou obtékají Václava nepokojné davy demonstrujících, jindy zas, opuštěný jako bójka na hladině, varuje lhostejné kolemjdoucí před bouří, která se kdesi zvedá. Národe český, vrať se ke Kristu, volá Václav stejně jako kdysi Komenský, Respektujte Boží řád, odvrátíte český pád, Dnes Izrael, zítra Evropu, varuje Václav před radikály islámu, stop juvenilní justici, stop pochodům gayů a leseb…

Pokud jde o odhad společenské situace, Václav se podle mě většinou spolehlivě mýlí. Přesto ho považuji za skvělého glosátora. Poslouchejte tohle lakonické pojednání o nadutosti: „Pyšné věže končí vleže.“

Chlápek, který na vás hlasitě volá, že Ježíš vás miluje. Den Páně se přiblížil, spaste své duše! Myslel jsem, že takoví existují jen v knihách mých oblíbených autorů z amerického Jihu. Dokud jsem nepotkal Václava.

Nedávno mi napsal, že onemocněl rakovinou. A že se léčí vírou. Ale tady mu přestávám rozumět; přál bych si pomoci, ale nevím jak. Nechci ho posílat k lékařům, aby neměl pocit, že jeho víru zpochybňuji. Říkal jsem vám už, že s Václavem většinou nesouhlasím. Až tenhle poslední nesouhlas mi ale dělá vážné starosti.

Abyste rozuměli, vůbec mi není blízké halekání o Bohu v anonymním prostředí městských ulic. Vlastně z toho mám trapný pocit. S Václavem se shodneme jen v málo věcech, ale jedna je pro mě přes všechny neshody vůbec nejdůležitější. Zatímco pro agenty se zbožím jsme jen chodícími kasičkami a případy k oškubání, pro toho pouličního kazatele znamenáme bytosti, které mají duši, bytosti zápasící o pravdu, o vlastní životní směřování.

Vůbec si nelibuji v setkávání s lidmi umanutými, posedlými nebo dokonce bláznivými. Mám rád klid, rozvahu, uměřenost, společenskou reputaci. Ale co když takhle vypadá to slavné bláznovství pro Krista?

Neznat Václava, neuvažoval bych, jestli pravá láska může volat hlasem člověka podmračeného, umanutého až bláznivého. A neznal bych ten skvělý slogan: Pyšné věže končí vleže.