Možná jste většina, ale nikdo to nemá vědět, říká Tereza Brdečková

Tereza Brdečková: Většina jsem já|foto:Karel Cudlín, Nakladatelství Limonádový Joe

V publicistice začínala Brdečková koncem 80. let minulého století jako kulturní novinářka, respektive jako filmová recenzentka. „Tehdy nebylo tak jednoduché vůbec nějakou recenzi napsat, na druhou stranu za to bylo daleko víc peněz. Stačily dva články – v mém případě třeba do Scény a Filmu a doby, a už se z toho dalo žít,“ vzpomíná. Sametovou revolucí prošla Brdečková s čistým štítem. „Naše parta kritiků, do které patřili Stáňa Přádná, Jan Bernard, Jiří Cieslar, Zdenka Škapová a další, stála takříkajíc na správné straně – takže jsem psala dál. Najednou se ale objevil týdeník Respekt, kde bylo všechno jinak a líp, než jsem uměla. Moc jsem toužila tam psát, a oni mě, ku podivu, nechali. A jelikož tehdy u nás nebyly skoro žádné filmy ani informace o nich, a já jsem je díky festivalům měla možnost vidět, chtěla jsem ve čtenářích vzbudit nadšení. Moje články nebyly recenze, ale spíš portréty nebo obrazy filmů a filmařů, a ani sama před sebou jsem neskrývala, že jde v podstatě o literární útvary,“ vysvětluje. „Mám moc ráda fejeton, ale to je útvar, který postupně umřel. Nahradily ho blogy, a tenhle žánr mně nesedí. V blogu totiž mluvíte o sobě, a to mě nebaví, a ani to neumím. V Respektu se to zakazovalo – editor Tomáš Pěkný už v předsíni na nástěnku vyvěsil pokyn: přísně zakazuji používat v textech slovo já. A ono to výborně funguje. Zjistíte tak totiž, že většina jste možná vy, ale nikdo to nemá vědět,“ vyznává se Brdečková.

Tereza Brdečková: Většina jsem já|foto:Karel Cudlín, Nakladatelství Limonádový Joe

Když knihu s výběrem svých textů nazvanou Většina jsem já připravovala, sama se lekla aktuálnosti některých témat, kterým se věnovala třeba před dvaceti lety. Podle jejích slov by bylo lepší, kdyby ty záležitosti dnes už neplatily. Jenže platí, a autorka nabízí svoje vysvětlení. „Nepovažuju se za génia, člověk se jen dívá, čte a něco si myslí. Jako jednotlivci můžeme předvídat, co se stane, ale společnost jako taková není nastavená tak, aby dokázala řešit problémy na déle, než na čtyři roky dopředu.“ Když sledujeme jednání vrcholových politiků a světových summitů, něco na tom určitě je.