Modř, která spojuje. Jak se modrotisk vtiskl do české, slovenské nebo japonské kultury?

V Česku dnes fungují dvě modrotiskové dílny, jedna se nachází ve Strážnici a druhá v Olešnici. Gabriela Bartošková do ArtCafé přináší zkušenosti ze strážnické dílny a vykresluje její čichový profil: „V modrotiskové dílně jsou dvě základní vůně: octový závan, tiskařská rezerva a u barvících lázní se vůně mění do sladka, připomíná směs sladké a rybiny.“

Strážnický modrotisk – forma|foto: worick-foto

Dílna se neobejde bez tiskařských forem. Ve Strážnici pracují s formami, které jsou starší i více než dvě stě let. Bartošková zmiňuje, že práce s takto starobylými formami jí přináší vzrušení a pocit hrdosti a respektu k předkům, formířům. Zároveň však dodává, že modrotiskové dílny jsou dlouhodobě v ohrožení. „Pomohlo by seznámení lidí s modrotiskem. Aby byl součástí života,“ uvažuje Bartošková a dále říká: „Moje přání je modrotisk zachovat a předat ho dalším generacím. A navrátit ho zpátky do srdcí Čechů.“ K rozšiřování všeobecného povědomí o modrotiskovém řemesle pomáhá i spolupráce s uměleckými a designérskými kruhy. S dílnou ve Strážnici spolupracuje například Petra Gupta Valentová nebo Adéla Součková.

Modrotisk chce čas, zpomaluje vás a nutí s pokorou čekat.
Gabriela Bartošková

Katalog k výstavě Móda v modré, která proběhne v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze na podzim roku 2021|foto:Uměleckoprůmyslové museum v Praze

O propojení světa designu a umění s modrotiskem se zmiňuje i Markéta Vinglerová, kurátorka textilu 20. století v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (UPM). Vinglerová říká, že se k práci s indigem a modrotiskem vracejí i mladší generace návrhářů: „Modrotisk přitahuje návrháře, kteří chtějí pracovat s něčím lokálním a řemeslným.“ A dále vysvětluje: „Mě přitahují věci, které pracují s tradicí a umějí ji nově využít. A umějí dobře tyto dva momenty skloubit a vtisknout do modrotisku současnost.“  I takové artefakty budou od listopadu letošního roku k vidění v UPM na výstavě Móda v modré. Tradice a současnost indiga v japonském a českém textilu, kterou Markéta Vinglerová připravuje spolu s kurátorkou Setsuko Shibata. Plán uspořádat výstavu se pojil se 100. výročím navázání kulturních a diplomatických vztahů s Japonskem, které připadlo na rok 2020. S ohledem na pandemii byla výstava odročena a v roce 2020 vyšel pouze katalog k výstavě.

Čtěte také

Japonská povaha je přívětivá, přijmou, že jsme uctili jejich prvky, hájí návrhářka Zuzana Osako kolekci pro hry v Tokiu

Kurátorka odpovídá i na otázku k pojetí nové nástupové kolekce, kterou pro český olympijský tým s využitím modrotisku a dalších tradičních řemesel navrhala Zuzana Osako. „Myslím si, že chyba není na straně Zuzany Osako, možná přecenila své síly. Zásadní chyba je na straně organizátorů – nebyla uspořádána veřejná soutěž,“ říká Markéta Vinglerová.

Cesta modrotiskaře není jednoduchá. Chce hodně odhodlání a trpělivosti.
Matěj Rabada

Myšlenku propojit tradiční techniku modrotisku se současným výrazem už devět let rozvíjí slovenský designér Matěj Rabada, který si buduje vlastní modrotiskovou dílnu. S prvním modrotiskem přišel v roce 2013. Jelikož pro něj bylo náročné získat modrotiskové formy, začal experimentovat i s využíváním sítotisku, se kterým měl již předchozí zkušenosti. „Co nakreslím, to dokážu vytisknout v modrotisku. Nejsem odkázaný jen na to, zda je to někdo schopný vyřezat,“ popisuje Rabada výhody této variace. Rabada se zamýšlí i nad očekáváním laické veřejnosti, které se obvykle líbí spíše věci, které evokují lidové kroje a dovolují jen jemný posun v pojetí této řemeslné technologie. V jeho případě se výrazným krokem do neprobádaných vod stala spolupráce na modrotiskových dřevěných, ručně vyrobených lyžích.