Moderní společnost vytěsňuje vědomí přítomnosti smrti. Jak se to podepisuje na plném prožívání našeho života? A jakou roli může hrát architektura?
Smrt je jeden z nejsilnějších emočních a myšlenkových prožitků. Přesto se ji v moderní společnosti snažíme vytěsnit. Takže jí také nedáváme prostor – a tím pádem ani nevytváříme adresný prostor fyzický – architektonický. A právě na neexistenci prostoru, určeného pro zažití smrti, je možné i obecně ukázat, jak velmi důležité je, aby pro některá naše konkrétní konání, myšlení a prožívání existoval jim přímo věnovaný fyzický prostor – architektura.
Prostor architektury totiž může naše činnosti, myšlenky a prožitky umocňovat, o něco víc ale je, pokud nám v nich pomáhá, pokud je iniciuje, a úplně nejvíc, když je sám, spolu s námi, spoluvytváří. Architektura má svou roli ve všech čtyřech stupních, čím blíže je ale k poslednímu, tím více se uplatňuje její výsostný potenciál, který ji odlišuje od pouhé masové stavební produkce.
Prostorem pro smrt jsou místa umírání, tedy například nemocnice či hospice, místa rozloučení a také místa vzpomínání. Podoby loučení a vzpomínání jsou odvislé od různosti kultur. Podstata rozdílu ale je v míře schopnosti učinit smrt přirozenou součástí života.
Světnice mrtvých ve švýcarské vesnici Vrinu architekta Giona Caminady je prostor, kde se po tři dny vystavují zesnulí, než jsou pochováni. Je to komunitní budova, která reaguje na skutečnost, že zatímco dříve lidé umírali doma, nyní často zemřou v anonymních zařízeních. A také reprezentuje myšlenku přesahu smrti – která není jen individuální, ale sdílená. Budova stojí těsně u hranice hřbitova, ale už na straně vesnice. Není to náhodné – právě umístění symbolizuje onen prostor přechodu mezi světem nadzemským, světem mrtvých a světem pozemským, světem živých. Mrtvý je zde ještě stále přítomný ve světech obou – a my s ním.
Jedná se o bílou roubenou stavbu, dřevěná tradiční konstrukce referuje k pozemskému – domům ve vesnici, bílý nátěr k nadzemskému – nabíleným zdem kostela. V dolním patře, kde je umístěná rakev se zesnulým, je místo pro rozloučení, v samotě či společenství. V horním je tradiční obytná místnost s kuchyní, kde si pozůstalí mohou povídat, sdílet, podobně jako u domácích pohřbů, kdy odcházejí do kuchyně.
Objekt ale slouží také k jiným účelům než je rozloučení se zesnulým. Odehrávají se zde komorní koncerty, veřejné čtení nebo jen posezení u odpolední kávy. Smrt a zármutek jsou součástí domu, ruku v ruce se životem a radostí.
Související
-
Kvalitní řemeslný detail může umocnit zážitek z architektury. Může nás přivádět k podstatě stavby
Na první pohled se možná zdá, že s vnímáním architektury řemeslný detail nesouvisí. Kvalita řemeslného detailu ale může hrát důležitou roli v prožívání architektury.
-
Architektura reciprocity. Neptejme se, jaká architektura je, ale především, co způsobuje
Architektura vytváří prostředí pro lidi. Architekti by měli formulovat, v čem spatřují její kvalitu. Na jejím základě pak totiž vzniká podklad pro diskusi se společností.
-
Architektura po (v) pandemii. Změny v architektuře, ke kterým by postupně docházelo, ale pomaleji
Současná pandemie před nás postavila množství celospolečenských otázek a pravděpodobně akceleruje změny, ke kterým by postupně docházelo i jinak, ale pomaleji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
