Moderní společnost vytěsňuje vědomí přítomnosti smrti. Jak se to podepisuje na plném prožívání našeho života? A jakou roli může hrát architektura?
Smrt je jeden z nejsilnějších emočních a myšlenkových prožitků. Přesto se ji v moderní společnosti snažíme vytěsnit. Takže jí také nedáváme prostor – a tím pádem ani nevytváříme adresný prostor fyzický – architektonický. A právě na neexistenci prostoru, určeného pro zažití smrti, je možné i obecně ukázat, jak velmi důležité je, aby pro některá naše konkrétní konání, myšlení a prožívání existoval jim přímo věnovaný fyzický prostor – architektura.
Prostor architektury totiž může naše činnosti, myšlenky a prožitky umocňovat, o něco víc ale je, pokud nám v nich pomáhá, pokud je iniciuje, a úplně nejvíc, když je sám, spolu s námi, spoluvytváří. Architektura má svou roli ve všech čtyřech stupních, čím blíže je ale k poslednímu, tím více se uplatňuje její výsostný potenciál, který ji odlišuje od pouhé masové stavební produkce.
Prostorem pro smrt jsou místa umírání, tedy například nemocnice či hospice, místa rozloučení a také místa vzpomínání. Podoby loučení a vzpomínání jsou odvislé od různosti kultur. Podstata rozdílu ale je v míře schopnosti učinit smrt přirozenou součástí života.
Světnice mrtvých ve švýcarské vesnici Vrinu architekta Giona Caminady je prostor, kde se po tři dny vystavují zesnulí, než jsou pochováni. Je to komunitní budova, která reaguje na skutečnost, že zatímco dříve lidé umírali doma, nyní často zemřou v anonymních zařízeních. A také reprezentuje myšlenku přesahu smrti – která není jen individuální, ale sdílená. Budova stojí těsně u hranice hřbitova, ale už na straně vesnice. Není to náhodné – právě umístění symbolizuje onen prostor přechodu mezi světem nadzemským, světem mrtvých a světem pozemským, světem živých. Mrtvý je zde ještě stále přítomný ve světech obou – a my s ním.
Jedná se o bílou roubenou stavbu, dřevěná tradiční konstrukce referuje k pozemskému – domům ve vesnici, bílý nátěr k nadzemskému – nabíleným zdem kostela. V dolním patře, kde je umístěná rakev se zesnulým, je místo pro rozloučení, v samotě či společenství. V horním je tradiční obytná místnost s kuchyní, kde si pozůstalí mohou povídat, sdílet, podobně jako u domácích pohřbů, kdy odcházejí do kuchyně.
Objekt ale slouží také k jiným účelům než je rozloučení se zesnulým. Odehrávají se zde komorní koncerty, veřejné čtení nebo jen posezení u odpolední kávy. Smrt a zármutek jsou součástí domu, ruku v ruce se životem a radostí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Peter Benchley: Čelisti. Strhující souboj člověka se žralokem bílým
-
Jolanta Trojak: Svatava. V Praze plné tajných spolků, okultistů a jogínů se objeví dívka-médium
-
Jack London, král dobrodružství. Poslechněte si sedm jeho povídek
-
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu. Tragikomické příhody z jednoho lázeňského městečka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.






