Kvalitní řemeslný detail může umocnit zážitek z architektury. Může nás jako ornament přivádět k podstatě celku stavby
Na první pohled se možná zdá, že s vnímáním či užíváním architektury řemeslný detail nesouvisí. Že se jedná jen o jakýsi nástroj v procesu stavby, se kterým uživatel architektury už ve výsledku není konfrontován. Je to ale právě naopak. Kvalita řemeslného detailu totiž může hrát důležitou roli nejen v užívání, ale také ve vnímání a prožívání architektury.
Jedním z architektů, pro které je kvalitní řemeslný detail nejen samozřejmostí, ale i vyjadřovacím prostředkem, je například Švýcar Gion A. Caminada. Řemeslo je pro něj nedílně svázáno s tradicí, místem, kulturou. Většinou staví praktické stavby, které se podílejí na každodenním životě horských švýcarských vesnic, jako jsou stáje, autobusové zastávky, školy, výrobny, ale třeba i márnice. Nedávno ale navrhl stavbu, jejímž hlavním účelem je prožitek. Z architektury, a z krajiny, ve které stojí. Jedná se o rozhlednu v parku divoké přírody Goldau.
Skutečným zážitkem je zde postupné objevování. Už při pohledu zvenčí vnímáte, že se díváte spíše na jakousi velkou párovou sochu – dvě o sebe se opírající postavy – než na dům. Jejich výška jim umožňuje přehlédnout daleký kraj a vy máte chuť na něj shlédnout svrchu s nimi. Začínáte stoupat vnitřkem jejich těla. A v každé zatáčce schodů, se Vám otevírají nové zážitky. Úzká škvíra průhledu přes celou výšku, rytmické pruhy světla, pronikající mezery mezi prkny. Tesařsky promyšlené, ale jednoduché spojení dvou trámů, kde si uvědomujete jejich vzájemný dotek. Hrubost prken, která není chybou, ale přiznanou skromností úsporné stavby. Jednoduchost všech tvarů, která ukazuje jak logiku a úspornost konstrukce, tak i na elementární ale promyšlené komponování prostoru. Dobrý řemeslný detail je totiž dotek zručné ruky, vedený chytrou myšlenkou. A v detailu věže Goldau lze v nich najít až sochařskou kvalitu.
Když Adolf Loos nazval svůj esej, který patřil k nejvlivnějším textům o architektuře minulého století, „Ornament je zločin“, měl na mysli ozdobu, dekor, cosi, co je na stavbě navíc a spíše odvádí od její podstaty. Ornament můžeme ale chápat ještě jinak. Jako detail, který vytváří jakýsi přechodový můstek mezi námi a větším celkem stavby. Který je nejen prostorový, ale také významový. A k podstatě stavby nás naopak přivádí. Takovým způsobem chápal ornament teoretik architektury Dalibor Veselý. A přesně takovým ornamentem může být i zdánlivě obyčejný, utilitární, řemeslný detail.
Řemeslné umění ale dnes mizí. Vždy se předávalo z člověka na člověka, firma si vychovávala svoje zaměstnance, mistr svoje následovníky. To se ale přestává dít. Solidní řemeslo není společností oceňováno a jeho nositelé na něj nemají příležitost být hrdí. Jejich místo zaplňují nekvalifikovaní lidé. Je to nevratná ztráta velkého bohatství.
Související
-
Veřejný prostor jako příběh. Jak navrhovat kvalitní veřejná prostranství?
Veřejný prostor není fyzická forma, ale situace. Situaci tvoří hmoty, děje a lidé. Kulisy, libreto, a herci s diváky v jednom.
-
Architektura po (v) pandemii. Změny v architektuře, ke kterým by postupně docházelo, ale pomaleji
Současná pandemie před nás postavila množství celospolečenských otázek a pravděpodobně akceleruje změny, ke kterým by postupně docházelo i jinak, ale pomaleji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
