Milan Kundera

Nespočet vysokoškolských prací (bakalářských i dizertačních), řada sborníků tematicky rozprostřených od průzkumů československých totalit po teorie románu, několik monografií a teoretických publikací. A také mýty opřádající osobnost romanciéra, esejisty, veřejně činného občana i akademika, Čechoslováka, Francouze, Středoevropana. Nemít Milana Kunderu, musel by si ho tuzemský prostor společenský, kulturní, literární snad opravdu vymyslet…

Brno, Praha, Paříž

…to ale naštěstí nebylo třeba. Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně, v rodině hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery. Prý dokonce váhal mezi kariérou literární a hudební, napětí těchto uměn ostatně ve své tvorbě využívá a cit pro hudebnost literatury mu je dán podobně, jako jeho bratranci, básníku, překladateli, dramatiku a kritiku Ludvíku Kunderovi (1920-2010).

Milan Kundera|foto: Český rozhlas

Po maturitě na prestižním brněnském gymnáziu v roce 1948 odešel Milan Kundera do Prahy, kde roku 1952 absolvoval FAMU. Příštích osmnáct let tam vyučoval světovou literaturu, od roku 1964 jako docent.

Před čtyřiceti lety byl Milan Kundera zbaven československého státního občanství, to francouzské získal v roce 1981. Rekapitulace jeho předchozího životního období připomíná děj napínavého příběhu. Konec konců řadu motivů, skutečných prožitků i jejich zobecněných reflexí autor více či méně přiznaně z vlastního života čerpal, jsa předlohou, vypravěčem či postavou svých děl.

Totalitní pravda vylučuje relativitu, pochybu, tázání a nemůže se nikdy smířit s tím, co bych nazval duchem románu.

Motivů je přehršel: člen komunistické strany, do níž byl dvakrát přijatý a dvakrát z ní vyloučený, řečník na sjezdu spisovatelů brojícím proti cenzuře neváhající přísně kontrolovat vydávání své vlastní tvorby. „Dobrovolně“ vyobcovaný občan země okupované cizími vojsky. Spisovatel dvou jazyků a úzkostlivý strážce jejich čistoty v překladu z jednoho do druhého.

Ale co je ta moudrost, co je román?

Zda Milan Kundera opouštěl vlast s myšlenkou na návrat, o tom je možné pouze spekulovat. Do Francie ovšem přišel coby zkušený a známý autor. K překladu jeho románové prvotiny Žert přičinil úvod Louis Aragon (a paradoxně právě Kunderova nespokojenost s ním možná způsobila potřebu dohledu nad všemi dalšími).

„Ale co je ta moudrost, co je román?,“ ptá se Milan Kundera v eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo. Hledání „báze žánru“ je zřejmě jeho údělem i neodbytným nutkáním. Inspirací je mu tradice novodobé evropské románové tvorby (Cervantes a Rabelais), přičemž on sám je výrazným konstruktérem její podoby postmoderní. Mezi „povahovými rysy“ jeho výtvorů bývají jmenovány ironie a sarkasmus, vtip povětšinou nikterak laskavý. Objevovány v nich jsou estétství i cit pro módní téma vibrující společností. Postavy hrají své party mezi skutečností, hrou i snem.

Tíživá lehkost a nesmrtelný smích, jak dokládá pokračování výše uvedeného pátrání po podstatě románu: „Existuje nádherné židovské úsloví: Člověk myslí, Bůh se směje. Inspirován touto sentencí, rád si představuji, že François Rabelais zaslechl jednoho dne boží smích a že právě tak se narodila myšlenka prvního velkého evropského románu. Líbí se mi, že umění románu přišlo na svět jako ozvěna božího smíchu.“

Autorka medailonku: Milena M. Marešová