Nežvanit, neopakovat se. Kunderovy texty jako hudební kompozice

Milan Kundera pojímá hudbu jako nedílnou součást našeho světa a hudba zároveň patří k základním materiálům, ze kterých vytváří svůj svět literární. To přímo vybízí k otázce, zda je v Kunderových textech hudba přítomná i skrytě jako zdroj jejich formální struktury.

Podle Miloše Štědroně se dá jen těžko dokázat, že by Kundera své texty stavěl na základě hudebních forem. Snad nejblíž by k jeho literárnímu stylu mohly mít „variace bez tématu“, jak je pěstovali autoři Druhé vídeňské školy.

Úsporností volených prostředků a koncentrováním jejich účinku ale Kundera rozhodně připomíná Leoše Janáčka. Odmítá romantické vyplňování velkých ploch v hudbě i v literatuře.

Hudební rozhled Milana Kundery daleko přesahuje posluchačské zkušenosti a v jeho hudebních esejích se odráží až fanatické lpění na autorském zápisu. Není pro něj možné pochopit dirigenta Ernesta Ansermeta, který si dovolil požadovat na Igoru Stravinském drobný škrt v jeho kompozici. Kundera se tu staví za Stravinského nekompromisní postoj: „Nemohu vás nechat škrtat v Karetní hře; myslím si, že je lépe neprovádět ji vůbec než ji provádět s nechutí.”

V Kunderově hudební esejistice nelze opomenout soubor textů nazvaný Můj Janáček. „My muzikologové jsme rozhodně nic lepšího nevymysleli,“ potvrzuje jeho kvalitu Miloš Štědroň. Zároveň přiznává, že by Kunderovu lpění na autorově zápisu a vůli určitě nevyhověl Janáčkův houslový koncert Putování dušičky, na jehož rekonstrukci z rukopisné pozůstalosti Štědroň spolupracoval s Leošem Faltusem.

Milan Kundera patří jako spisovatel k literární postmoderně, proto úvahy o jeho díle doprovází postmoderní hudba skladatelů Alfreda Schnittkeho a Iannise Xenakise.