Michal Dočekal: Hosté versus domácí

21. listopad 2018
Státní vyznamenání, Vladislavský sál, Michal David

Tak jsme prohráli. Prohráli jsme zápas o podobu a ducha naší společnosti.

Moje generace je generací těch, kterým bylo v roce 1989 kolem dvaceti, s tehdejšími společenskými změnami jsme se identifikovali, někteří z nás se na nich dokonce podíleli a všichni jsme s nimi spojili svoji vizi budoucnosti. V mnohém jistě vizi idealistickou, podmíněnou euforií doby i naivitou mládí, ale vizi plnou nadějí.

Dnes jako čerství padesátníci sedíme po prohraném zápase v šatně, ztěžka oddychujeme, kolena nás bolí a říkáme si: byla to úžasná šance, naprosto ojedinělá příležitost, až do poločasu se to vyvíjelo docela nadějně, ale po půlce to začalo jít z kopce až do dnešních hořkých konců.

Michal Dočekal: Medaile pro Karla Sýse

Karel Sýs na snímku z roku 2014.

Zasloužilý umělec Karel Sýs byl navržen na státní vyznamenání. Pokud prezident návrh Poslanecké sněmovny přijme, bude pan Sýs dekorován 28. října na Pražském hradě.

No, nic život jde dál, některé z nás čeká ještě jedno manželství a s ním i nová hypotéka a možná i děťátko, tak jaképak smutky! Ale co naplat, nedá se popřít, že těch 30 let mezi dvacítkou a padesátkou byl hlavní film našich životů a to, co bude následovat, se přinejlepším dostane tak leda do sestřihu bonusových materiálů.

A tak my, kterým pubertu doprovázel soundtrack složený z pašovaných desek Plastiků, Karla Kryla a Jaroslava Hutky a naživo nám k dospívání hrála Jasná páka, Psí vojáci či Majklův strýček, my teď sedíme schlíple v šatně s nápisem Hosté a z ochozů stadionu a šatny nadepsané Domácí burácí vítězně Michal David.

Lehce pozdvihneme obočí a těžce se nám zvedne žaludek. Slouhovská mentalita a agresivně kýčovitá estetika, kterou má pop-music zapsanou přímo v genetickém kódu, tak tato mentalita skóruje, vítězí a je dekorována řády.

Ranní úvaha Michala Dočekala: Úsměv

02800494.jpeg

Můj přítel - malíř a sochař Jiří Sozanský - je člověk vnitřně laskavý a má rád humor.

Řeknete, že společnost trápí daleko závažnější problémy než je státní vyznamenání jakéhosi autora spartakiádních Poupat, na které se sice možná dobře křepčilo svazákům i vekslákům, ale že to je naprosto nepodstatné a efemérní a je zbytečné se tím zabývat, natož se nad tím rozčilovat.

Ano, společnost má jistě bolestnější neduhy, ale dovolte mi zde připomenout velkého rakouského diagnostika předchozí doby rozkladu, spisovatele Hermanna Brocha. Do svého stěžejního díla Náměsíčníci, v němž zkoumá stav a krizi Evropy před sto lety a předjímá hrůzy a katastrofy, které přijdou, vtělil úvahu o ornamentu.

Broch proti modernistům, jmenovitě Adolfu Loosovi, obhajuje ornament, protože jej vnímá jako metaforické vyjádření ducha doby. Jakousi její esenci.

Ranní úvaha Michala Dočekala: Most

Libeňský most

Hlavní město Praha zbourá Libeňský most. Rozhodnutí Rady města musí ještě schválit zastupitelstvo.

Pokud bychom mohli využít Brochova genia pro nízký předmět této úvahy, řekli bychom, že státní vyznamenání Michala Davida je ornamentem naší přítomnosti. Ano, je to sice pouhý ornament, čili prvek v architektuře zbytný, ale je to prvek výmluvný. Pro tu část společnosti, která kolovrátkový pop Michala Davida vnímala jako hudební doprovod normalizačního, zasmrádlého peklíčka, je to ornament nesoucí jasné sdělení.

A tak dnes ti, kteří nezapomněli, jak chutnala tehdejší moc a odmítali se identifikovat s oním idiotským infernem, vnímají takové vyznamenání jednoznačně:  jako výsměch a prohru.

Zápas tedy skončil, ale nejde o žádnou tragédii, liga se hraje dál a možná někdy v budoucnu je i naděje na výhru. Ta budoucnost se mne ale už týkat nebude. Já ještě chvíli posedím v šatně a postupně si uvědomím, že nápis Hosté znamená víc, než se původně zdálo.

Ranní úvaha Michala Dočekala: Divadlo a Velikonoce

Průvod masek na festivalu Divadelní svět Brno

Kolem letošních Velikonoc, které jsou v Česku opět spíš pohanskou slavností než největšími křesťanskými svátky, rozhořel se spor o Ježíše Krista a jeho zobrazení na divadle.

To Hosté znamená, že to, čemu jsem věřil já a lidé mně blízcí, tu bylo spíš na návštěvě a hostem a že Domácí jsou v mé zemi jiní lidé a jiné hodnoty.

Pomalu sbalím propocený dres do tašky a na bolavých kolenou se vydám k autu. Z tlampačů vyhrává normalizační pop a já si uvědomím, že ten už mne bude doprovázet navždy a nonstop.

Tomu se ale nechci poddat a ani na to přistoupit. Jedu pryč a naplno si pouštím svoji hudbu.

První dvě písně se jmenují pěkně: Pal vodsuď, hajzle a Sbohem a řetěz.

Spustit audio
autor: Michal Dočekal