Ranní úvaha Michala Dočekala: Divadlo a Velikonoce
Kolem letošních Velikonoc, které jsou v Česku opět spíš pohanskou slavností než největšími křesťanskými svátky, rozhořel se spor o Ježíše Krista a jeho zobrazení na divadle.
Aktéry sporu jsou:
Festival Divadelní svět Brno, zastoupený ředitelem Martinem Glaserem na jedné straně a první náměstek brněnského primátora Petr Hladík na straně druhé. Předmětem sporu je představení slovinského Mladinskego gledališče z Lublaně v režii Olivera Frljiče, které se jmenuje „Naše násilí, vaše násilí“.
Ranní úvaha Michala Dočekala: Znovuzrození
Toto je příběh o znovuzrození. Není sice tak velký a slavný jako vánoční příběh o narození, ale svým drobným způsobem se do předvánočního období hodí.
Divadelní svět Brno je poměrně mladý festival, ale v posledních letech se ale velmi dobře profiluje, stal se výborným činoherním doplňkem skvělého janáčkovského festivalu a má ambici konkurovat největší a nejprestižnější domácí divadelní přehlídce, festivalu Divadlo v Plzni.
To vše se daří i díky řediteli Glaserovia jeho dramaturgické radě festivalu, ale i díky podpoře města Brna.
Divadlo mladých (Mladinsko gledališče) patří k významným divadlům z jihu Evropy, Oliver Frljič vyšel z tamní líhně a stal se evropskou režijní hvězdou.
Tolik stručně k účastníkům sporu. Předmětem sporu je jedna scéna zmíněného představení, v níž Ježíš znásilní muslimku. Pan náměstek Hladík se domnívá, že představení vyvolá negativní emoce publika a přispěje k rozdělení společnosti, navrhuje tedy řediteli Glaserovi, aby uvedení inscenace zvážil, jinými slovy, aby je neuváděl a změnil program festivalu.
K tomuto stanovisku se připojila část brněnských politiků, spolky i jednotlivci. Pro uvedení pozvedla hlas významná část divadelní obce, šéfredaktor Divadelních novin, kulturní publicisté, Asociace nezávislých divadel a další.
Ranní úvaha Michala Dočekala: Úsměv
Můj přítel - malíř a sochař Jiří Sozanský - je člověk vnitřně laskavý a má rád humor.
Nyní mi dovolte odbočku, která ozřejmí vztah divadla a Velikonoc. Není totiž možná obecně známo, že tento vztah je dlouhodobý, svým způsobem konfliktní, ale i plodný. V době, kdy se křesťanství začínalo utvářet jako universalistické náboženství, bylo divadlo pozdní antiky, přesněji některé projevy římského divadla, dost na pováženou. Obscénnost, lascivita a pornografičnost nebyly vzácností. Není tedy divu, že církevní autority měly k divadlu vztah odmítavý.
V raném křesťanském světě divadlo téměř neexistuje, situace se mění kolem roku 1000 a to o Velikonocích. V kostelích se pasáže evangelia, jež popisují Kristovo utrpení a následné zmrtvýchvstání, čtou více hlasy, jednotlivé děje se začínají “představovat” - najednou tu je postava Piláta, Kaifáše, jsou tu tři Marie a je tu i Ježíš. Klerici, kteří se těchto úloh ujímají, přestávají být pouhými čtenáři biblických veršů, umí své úlohy nazpaměť, objevují se jednoduché rekvizity a - světe div se- máme tu i extempore.
Extempore je krátký improvizovaný vstup, kterým herec obohacuje (či poškozuje, posuď každý sám) svoji úlohu. Ve většině divadel je extempore i dnes stíháno, zapovězeno, pokutováno a v minulosti bylo i nezákonné (zejména v dobách a režimech, které se necenzurovaného slova na veřejnosti měly co bát).
A nejinak to bylo i o Velikonocích roku 1000, celý velikonoční příběh se stával víc a víc divadlem a začínal být obohacován výstupy, jež byly pro místo (kostel) i vážnost chvíle (pašije) nevhodné. A tak milé divadlo letělo z chrámu ven, nejdřív před vrata a pak na náměstí, ale často i z města. Zkrátka: evropské divadlo má ve své DNA jak vznešenost, tak i nízkost, liturgii i blasfemii.
Dokladem toho je stará česká hra Mastičkář, v níž se pokoutní felčar snaží prodat zázračnou mast třem Mariím putujícím ke Kristovu hrobu, aby mohly balzamovat Spasitelovo tělo. Je to naše nejstarší duchovní hra, cenná literární památka, která je místy i dost sprostá. Divadlo takové bývá – posvátné i prostořeké…
Ale zpět do současnosti. Ředitel Glaser námitky radnice odmítl, hlasování, ve kterém řada členů zastupitelstva byla pro odebrání či snížení dotace festivalu či zákaz uvádět představení v prostorách patřících městu neprošlo (ale i tak bylo pro návrh 18 zastupitelů, proti jen 12 a pět se zdrželo), festival si tedy svou dramaturgii uhájil a je to tak dobře.
Uvidíme tedy, zda je dílo Olivera Frljiče aktuálním tnutím do živého, jak jej vnímají někteří, a nebo, zda jde režisér prázdnou nádobou, která se těší z hluku, který kolem sebe podobnými skandály vyvolává a jež má za cíl zvýšit jeho cenu na trhu, jak se domnívají jiní.
Byli-li jsme mnozí v případě vraždění v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo zcela samozřejmě na straně práva karikovat Proroka, nemůžeme teď uhnout. To je celkem jasné.
Ranní úvaha Michala Dočekala: K 99. narozeninám
Navštívil jsem v létě v Jihočeské galerii Mikoláše Alše v Bechyni výstavu Zahradní architektura první republiky.
V době kdy jsou média veřejné služby v ohrožení, kdy existují reálné politické tlaky na jejich zglajšaltování, je brněnský případ drobnou, ale důležitou epizodou v této debatě.
Cesta z provinčnosti je dlouhá, nelehká a dá se šlápnout i vedle – na to má mít každý tvůrce právo a my uvidíme, co nám Slovinci předvedou a na čí stranu se pak postavíme. Cesta zpět na periferii a do provinční bezvýznamnosti je daleko kratší.
V zemi, jež ve své moderní historii právem hýčká příběh několika mladých vlasatců, kteří hráli divnou hudbu a zpívali sprostá slova a jichž se zastala hrstka intelektuálů, umělců nebo prostě jen svobodu milovných lidí, by se měli zastupitelé nad právem festivalové dramaturgie uvádět kontroverzní představení zamyslet i v tomto kontextu.
Stručně řečeno - nebude-li dnes moci Frljič v Brně provokovat a třeba i pobuřovat, bude muset zítra pan náměstek Hladík chodit na mši potají a možná až do Hustopeč. Už jsme to zažili a opakovat to nechceme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
