Markéta Pilátová: Červený kufřík

2. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Humanoidi, autor Michal Trpák, Lannova třída České Budějovice

Ten červený lehounký kufřík z lepenky mám třicet let. Nosila jsem ho čtyři roky na gymnáziu, každý den do něj dávala sešity, učebnice a svačinu. Občas jsem ho moc nacpala a věci se spektakulárně rozlétly po zemi. Vypadá pořád stejně, přežil deště, cesty, nejrůznější podnájmy. A teď mi slouží jako odměrka.

Celé léto totiž jezdím po nejrůznějších akcích a čtu na nich ze svých knih. A knihy taky vozím s sebou, protože když někdo přijde na literární čtení, někdy taky dostane chuť si knihy koupit.

Čtěte také

Zákon schválnosti funguje ale tak, že když s sebou vezmu knih hodně, nikdo si nekoupí žádnou, když jich vezmu málo, všichni touží si nějakou koupit. Vyřešil to až červený kufřík. Řekla jsem si, že vezmu na cestu vždycky jen tolik knih, co se do něj vejdou. A tím pádem je uvezu. Kufřík většinou vezu zpátky prázdný. Funguje taky jako talisman. Když ho vezmu s sebou, akce se povede, přijdou čtenáři, vlaky nemívají zpoždění. Takže je to magický předmět. Což teď píše autorka knih pro děti a magicko-realistických románů pro dospělé, čili tomu nikdo nemusíte věřit.

Před nedávnem jsme s kufříkem byli na literárním čtení v Českých Budějovicích, v Rabenštejnské věži. Na zpáteční cestě jsme šlapali po Lannově třídě, až jsme došli k sousoší Humanoidi místního sochaře Michala Trpáka. Bylo sedm ráno a za půl hodiny jel Jižní Express do Prahy.

Čtěte také

To sousoší tvoří sedm spěchajících postav, některé drží v ruce kufříky. Rozhodně se nejedná o nějaké flákače, nebo pozorně se rozhlížející poutníky jdoucí pomalu krajinou, potulné vandráky, nebo zenové mistry. Je to sedm spěchajících lidí, kteří ví, kam a za čím jdou. Vědí, že tam musí dorazit včas a že den má 86400 vteřin. A každou z nich je potřeba využít, protože čas, to jsou peníze a oni je chtějí, nebo musí vydělávat.

V jejich tvářích je to zřetelně otištěné, jako na poštovním razítku. Jsou podmračení, polití šedou barvou a vlasy za nimi vlají jako ztuhlý šedý oheň. Stojí na Lannově třídě, přímo v Mekce českobudějovického spěchu. Na místě, kudy lidé většinou kráčí rychlým tempem na nádraží na vlak, nebo z nádraží do centra města. Nikdo se tady nikdy moc neloudá. Není to korzo v centru města. Je to tepna, pupeční šňůra, která spojuje nádraží s městem. Proudí tudy lidé, obchodníci, úředníci, lékaři, umělci, školáci, výletníci.

Čtěte také

Průmyslník, budovatel a mecenáš Vojtěch Lanna určitě čas taky nemarnil. Spěchal stejně do svých loděnic, železnic, nádraží a ke stavbě mostů a otevírání nových parketáren? Díval se lačně na své cibule, které vytahoval z kalhot a proměňoval vteřiny na zlaté mince? Jsou Humanoidé, alias Spěchající lidé ještě lidé? Není to jen dav? Dav co se nerozhlíží kolem, ale co se dívá zásadně dopředu, nebo na hodinky? Kolik z nich je mezi nimi vizionářů, jako Vojtěch Lanna? Nebo jsou ti spěchající lidé jen nástroje podobných budovatelů, pouhá poslušná kolečka v soukolí?

Slyšíme s červeným kufříkem tiché, podmračené klapání jejich klopotných životů. Kolemjdoucí, kteří kolem Humanoidů prochází, si je někdy na Lannově třídě fotí na památku a posílají přes mobil na Instagram. Zastavím se, prohlížím si ty sochy a musím se sama sebe ptát, jestli teď taky tak nevypadám? Protože spěchám. Vlak jede za dvacet minut a ještě nemám koupenou jízdenku.

Čtěte také

Najednou mi to přijde směšné. Vím určitě, že takhle vypadat nechci. Nechci se tak ani cítit. Chci, aby mi těch dvacet zbývajících minut do odjezdu vlaku byly jedno. Chci, abych se na nádraží mohla loudat. Zastavovat se u každé výlohy a obhlížet zboží, které si nepotřebuju koupit. Položím červený kufřík vedle těch šedých betonových soch, vedle toho mementa. Vyfotím si svůj červený talisman s kufříky, které drží v rukách sochy. A slíbím mu, že takhle nedopadneme.

autor: Markéta Pilátová
Spustit audio