Marie Nováková: Divné děti

Získal šlechtický titul a dva Oscary. Ve filmu dokáže strhujícím způsobem ztvárnit jak psychopatického kanibala, tak konzervativního papeže.

Čtěte také

Marie Nováková: Zázrak

Pořád je divný, sám to o sobě říká, s lidmi to moc neumí, jeho rodinné vztahy nestojí za nic, je nespolečenský, na uměleckých kuloárech mu nezáleží, nemá je rád, říká, že mezi herci a režiséry je hodně prasat, která si hrají na bohy, a že s nimi nechce mít nic společného, nesnáší nepoctivou práci, nenechá na sebe ani na své kolegy řvát, bojuje proti tyranii a své studenty vede k tomu, aby nikdy nestrpěli žádnou šikanu. V profesním životě mu záleží čistě na tvorbě, soustředí se na ni s děsivou pečlivostí a vznikají tak herecké výkony, které jsou výjimečným zneklidňujícím artefaktem, podobným mistrovské malbě.

Každé jaro jezdívám na přehlídky dětského divadla. A pozoruju, že součástí dětských divadelních souborů jsou čím dál častěji zadrhávající, hyperaktivní, autistické a různě životem poraněné děti.

Mám radost z toho, že mají touhu a odvahu trávit svůj volný čas divadelní tvorbou, při které nakonec musíte jít s kůží na trh a postavit se před publikum. Těší mě, že rodiče nezavrhnou z ostychu či obav možnost, že by jejich dítě mohlo chodit do dramaťáku.

Čtěte také

Marie Nováková: Hrůza a napětí

Smekám klobouk před pedagogy, kteří jsou citliví a trpěliví a umí společně se svými žáky jejich handicap skrze společnou tvorbu tematizovat a mluvit o něm. Ono totiž to, co zdánlivě zdržuje, ve skutečnosti pomáhá zastavit se a podívat se hloub pod povrch věcí. To, co vypadá jako překážka a přítěž, může dát impulz k nekonvenčnímu řešení, pomůže nám nahlédnout staré příběhy novou optikou a vyvarovat se rutiny a klišé.

Představení, která vídám, nejsou vždycky dokonale nazkoušenými kusy, které pevně drží pohromadě, ne vždycky je všem dobře rozumět, a ne vždycky malí herci udrží pozornost a napětí až do konce. Ale to je mi vlastně úplně fuk. Protože vidím, jak po představení propukají v euforii, že už to mají zdárně za sebou, vidím, že na ně pan učitel neřve, vidím smečky dětí, které se radují, povídají si, zlobí a je s nima úžasná legrace.

Totiž ta možnost být součástí smečky, nalézt bezpečné útočiště a vyrovnávat se se sebou samými skrze příběhy a hru může outsiderům zachránit život, tak jako Anthony Hopkinsovi.