Marie Nováková: Hrůza a napětí
Vyrostla jsem na poslouchání příběhů. Televizi jsme neměli. Táta mi četl před spaním a poslouchala jsem rozhlas a kazety, pořád dokola. Dostala jsem se tak k příběhům, které jsme v rodinné knihovně neměli. A u kterých jsem se ráda bála.
Mezi mé největší poklady patřily Dobrodružné pohádky Bratří Grimmů v podání Petra Čepka. Byly to opravdické horory a já jsem si je pustila vždycky před šíráním, když šel táta kosit trávu na zahradu.
Čtěte také
Kazeta začínala pohádkou Duch v láhvi a děsuplným popisem toho, jak chlapec v lese odzátkuje lahvičku s čímsi malým a pisklavým a z láhve začne růst a sílit duch větší než nejvyšší špičky stromů. Věděla jsem, že se táta za tři čtvrtě hodiny vrátí a zachrání mě, kdyby náhodou duch opustil kazeťák. Poslední a nejdrastičtější pohádku na kazetě už jsme zpravidla poslouchali společně.
Jmenovala Ženich vrah. Loupežníci v ní unášeli dívky, pukala v ní srdce, utínaly se prsty. Petr Čepek to všechno vyprávěl s přesným citem pro hrůzu i ironii. V poslední chvíli děs odlehčil tím, že temnou intonaci trochu přepískl, z některé z postav udělal blbce nebo jemně naznačil, že to nakonec dobře dopadne. Tu kazetu mám dodnes, ale bojím si ji pustit. Ne kvůli duchům, ale kvůli tomu, aby se mi nezamotala, neroztrhla a já o ni nadobro nepřišla.
Rodinným stříbrem a zásadním předmětem mých hrůzostrašných chvilek u rádia byla sada kazet s Váchalovým Krvavým románem v kongeniálním podání Leoše Suchařípy. Jako malá holka jsem částečně chápala, že je to celé velká nadsázka, že kanibalismus, mordy, spiritistické seance a další zvěrstva nejsou v příběhu kladena jedno přes druhé z tak úplně seriózních důvodů, ale přesto jsem se bála. Nejvíc znělky jednotlivých kapitol zahraných rozhrkaným hracím strojkem.
Čtěte také
A taky samozřejmě projevu Leoše Suchařípy, který zněl jako nějaký starý bubák nebo monstrum Doktora Frankensteina. Dnes s odstupem obdivuju, jak Suchařípa neúnavně klade slovo za slovem v nekonečných šroubovaných větách a jeho skřípavý a chrochtavý hlas jako by ryl litery do dřeva.
Vzrušení z napětí a hrůzy mě neopustilo ani v dospělosti. Pořád mě to táhne k příběhům, kde se prolíná svět všední se zásvětím, kde se dějí nevysvětlitelné věci, zasahují do racionálního civilizovaného světa a převrací jej vzhůru nohama. Nikdy jsem nepotkala ducha, což mě vždycky mrzelo a mrzí dodnes. Ale ve své divadelní tvorbě ráda vdechuji nový život opuštěným objektům. Jejich tajemství a vrstvy minulosti mě inspirují a literární látkou, která bývá předlohou mých divadelních projektů, se snažím nějaké duchy a duše vyprovokovat.
Čtěte také
Společně s divadelním souborem Tygr v tísni máme za sebou inscenaci Čarodějova učně ve starém gotickém mlýně ve Zlaté koruně, adaptaci Meyrinkova Golema v tehdy opuštěné klasicistní vile na Ostrově Štvanice nebo inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky v několikapatrovém zchátralém paláci v Celetné ulici. Duchové míst mají asi divadlo rádi, a až na pár drobných varování nájezdy umělců do svého životního prostoru v tichosti snášejí.
V dalších létech bych se ráda vydala na Slovensko, navštívit místní vlkodlaky, upíry a vodníky a pracovat s nimi na dokumentární inscenaci. Snad se mi konečně ukážou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
