Marek Orko Vácha: Zlatá promoce

Řečníci v projevu zmiňují jména učenců, lékařů a badatelů, kteří ještě ve vysokém věku vytvářeli vynikající díla, skvělé publikace a nové objevy. S poselstvím, ano, jsme staří, ale to ještě nic neznamená, i ve stáří můžeme žít jako mladí!

Marek Orko Vácha: Šťastné neúspěchy

Hodně se o nich dnes mluví a jsou dokonce o nich pořádány celé kongresy.

Mladým lékařům je lehké kázat na promoci. Šest let těžkých studií mají za sebou, a nyní je čeká dlouhý život, ve kterém všechny nabyté znalosti zúročí, život zajímavý, život jistě i užitečný pacientům. Všichni se dívají vpřed, všichni věří ve studium, všichni ví, že znalosti pomohou zachraňovat životy. A mají pravdu.

Co ale říci stejným lékařům po 50 letech? Řečníci se střídají a vyslovují tutéž myšlenku: ještě i ve stáří můžeme pracovat, ještě i ve stáří, pokud si uchováme mladého ducha, můžeme ordinovat. Slova už nemají takovou sílu jako kdysi, před posluchači již není nekonečno života, nýbrž posledních pár kroků cesty.

Promotor ve svém projevu vyzdvihuje fakt, že studium je hodnotné prožití času, udržuje mysl bdělou, ducha svěžího, paměť v kondici a že je lepší než zahálka. S tím lze jistě souhlasit.

Marek Orko Vácha: Obrazy, které nenamaluješ, nevzniknou nikdy

Říkám to někdy s trochou ironie našim studentům, že vědci jsou nahraditelní: na co nepřijde naše generace, to objeví generace našich studentů a co neobjeví oni, na to přijdou zase jejich žáci.

Ani jeden z řečníků nezmiňuje smrt. A přesto, smrt, její přízrak, se vznáší v promočním sále kdesi nad námi. Všichni tiše cítí, v nevědomí či v podvědomí nebo i ve vědomí, že všechny ty projevy o tom, kolik toho ještě dokážeme… že je to lež, že stáří je zde, a že přichází smrt a že smysl věcí musí být jinde než ve studiu.

Proč to neříci, ano, směnili jsme svůj čas a svou energii pro záchranu lidských životů, pro budování národa, ano, byl to cenný život, nyní poprosme za odpuštění. Nyní již nové znalosti nejsou potřeba. Nyní jsme již dosáhli bodu, kdy nové informace z vědních oborů nemají tu důležitost jako kdysi, kdy již nemají žádnou důležitost. Je nyní, je doba, kdy padá listí a kdy je třeba se zastavit a dívat se nikoli před sebe, nýbrž vzhůru, poděkovat a poprosit za odpuštění.

Otázky po smyslu lze přebít vším, i studiem, i prací. Nebylo by nyní lépe, už konečně přestat studovat a připravit se na věčnost? Další vzdělávání pro starého člověka? Nové poznatky chemických vzorců ještě na smrtelné posteli? Studium ještě v předvečer smrti - kam to vše přijde? Co bude s fakty, naučenými zpaměti? Kam se ztratí všechny vědomosti, v chladu márnice, v zemi? Ještě několik dní před smrtí se ještě zajímat o novinky z farmakologie, ještě několik vteřin před smrtí si zopakovat odborné termíny z anatomie? 

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Umění žít

Když učím naše studenty úvod do lékařské etiky, vždy znovu mě fascinuje brilantní postřeh dávného řeckého filosofa Aristotela, totiž ten, že etika je umění žít.

Je opravdu cílem starých být jako mladí, nebo se tak alespoň tvářit? Jung píše, že čiperný stařík se sportovním náčiním mu přijde stejně bláznivý jako shrbený mladíček s hůlkou. Dospělost znamená být usazen ve svém věku, být přesně v tom věku, v jakém jsem, nechtít být a nečinit se ani starším, ani mladším. A tentýž švýcarský psycholog má ještě jeden citát, můj oblíbený. Pokud by někdo myslel intenzivně a často na svou smrt před 40. rokem věku, pak to může být i patologické. Pokud ovšem někdo po 40. roce věku na svou smrt nemyslí vůbec, píše Jung, pak je to patologické zcela jistě.

Odcházel jsem ven s pocitem, že slavnostní zlatá promoce lékařů se, doufejme, stane tradicí a velmi užitečným setkáním. Pro zlaté absolventy, určitě. Pro přítomné mladé lékaře možná mnohem více.