Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Umění žít

V téhle nenápadné větě je skryto mnoho. Ano, všichni jsme se narodili, chodíme do školy a ze školy nebo do práce a z práce, odžíváme životy ze dne na den, život je nám jaksi dán, ocitli jsme se zde, nebo jsme sem byli nějak vrženi, a většinou o tom ani nepřemýšlíme a žijeme jaksi automaticky.

Pro Aristotela je ale život druhem umění. Je to míněno tak, že život je mi sice dán, ale že se mu musím dlouze učit jako každému jinému umění. I sebe geniálnější houslista musí mnoho let hrát, a pravidelně cvičit stupnice, než své umění zvládne. Výsledek ale stojí za to, zkušený virtuóz pak zvládne i těžkou skladbu napoprvé, z listu, bez přípravy.

Busta řeckého filosofa Aristotela - mramorová římská kopie bronzového originálu sochaře Lysippa (asi 330 př. Kr.)|foto:Český rozhlas

A o tohle Aristotelovi jde. Život je totiž také druh umění, a jako v každé umělecké tvorbě, i zde musím být trpělivý a pozorný k detailu. Řečeno ještě jiným obrazem, pokud je můj život velké bílé plátno, pak je každé slovo, které vyslovím a každý můj čin, tah štětcem po tomto plátně. Nejedná se o nic menšího, než aby v poslední den mého života bylo plátno co nejkrásnější.

Co ale znamená, že mám cvičit? Při hře na housle si to člověk ještě představit dokáže, jak ale cvičit život? Aristotelés v tom má jasno. Když to nyní trochu zjednoduším, tak pro Sókrata bylo správné jednání podmíněno tím, že člověk má znalost dobrého a zlého. Vypadá to jednoduše: Když vím, co je dobré, přece už nikdy nebudu činit zlé.

Jenomže my všichni víme, že tomu tak v reálných situacích často není. V řadě případů vím velmi dobře, co je dobré a co bych měl dělat, ovšem emoce, vztek nebo hněv jsou ve mně tak silné, že vědomě udělám, co dobré není, protože nejsem schopen se ovládnout, emoce jsou zkrátka silnější.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Odpuštění

Je to tak. Otočí se kohoutkem, a nádržka nad umyvadlem se vyprázdní. Odpuštění. V morálním smyslu se jedná o něco velmi podobného, a jak uvidíme, odpuštění je službou především člověku samotnému.

A pojďme dále: pro Aristotela etika nebyla jen nějakým popisným oborem, jako je třeba entomologie nebo botanika, Aristotelés chtěl víc. Nejde jen přece o teorii, kterou si nastuduji, jde o to, aby celá disciplína člověka nějak proměnila.

Abych se doslova a do písmene naučil žít, abych byl pozorný k životu, neboť to je přece to nejdůležitější, čemu bych měl věnovat zde na Zemi pozornost. Naučit se například sebeovládání a podobně, abych se nenechal přemoci hněvem. Takže etika pro něj byla spíš než suchou teorií spíše malířstvím, hrou na housle nebo druhem sportu, čímsi, co člověk musí trénovat, ale co ho mění.

Dnes při našich etických debatách se ptáme, zda je například lhaní pacientovi, i když je to pro jeho dobro, správným činem nebo ne, zda je správné přijímat od pacienta dárky nebo ne, a podobně.

Některé etické teorie říkají, že čin sám o sobě důležitý není, podstatné jsou následky, jiné že je to právě naopak, a že důležitý je čin sám o sobě, například pravdomluvnost, a že na následcích už pak nezáleží. Aristotelés by to viděl jinak. Podle něj by se v otázce, které jednání je to správné, již jednalo o nepřípustnou redukci, základní otázka etiky totiž není co bych měl dělat, nýbrž kým bych měl být.

A to je mnohem těžší otázka, než otázka po následcích činu neb po činu samotném, je to otázka po člověku. Je to nejen poznání dobrého, nýbrž i síla dobré vykonat. Neboť etika, nejpraktičtější a nejdůležitější ze všech disciplín, je umění žít.