Malíř Jan Pištěk: Nařídil jsem si, že budu jiný než táta. Pracuju na tom od školy, nezaměnitelnost je jediná cesta k jedinečnosti
Říká o sobě, že nic nedělá napůl, a štve ho, když mu věci nevycházejí minimálně stoprocentně. Na svých obrazech rád konfrontuje skutečný život s fantaskními představami o tom, co jej „zpoza opony“ řídí. Na konci roku 2022 svou tvorbu z posledních pěti let poprvé vystavil v dialogu s tvorbou svého otce, oscarového scénografa a malíře Theodora Pištěka. Hostem Hany Slívové byl ve Vizitce malíř Jan Pištěk.
„Nejradši bych do toho obrazu vlezl a kouknul se, co se odehrává za rohem, který jsem namaloval. Chtěl bych vidět, co není možné.“ Citát, který vystihuje malířskou touhu a zápal Theodora Pištěka, je nyní součástí společné výstavy otce a syna Pištěkových v pražské Ville Pellé. A podepsal by ho i Jan. „Touhu máme společnou, jen každý hledáme jinou cestu, jak ji dostat do obrazů,“ konstatuje.
Rukopis Jana Pištěka dobře vystihuje teoretik umění Tomáš Pospiszyl. „Maloval monumentální geometrické symboly a archetypální tvary, graficky pojatý fotorealismus, elementy apropriované z reklam i expresivní krajiny na hraně abstrakce. V zásadě ale různými prostředky maluje stále to samé: krajinu, oblohu, stromy a moře, živly v klidu i pohybu, mikrokosmos i makrokosmos a náš vztah ke všem těmto jevům.
Přestože Jan Pištěk dokáže tvořit se stejnou hyperrealistickou přesností jako jeho otec Theodor (což je ostatně vidět na některých jeho starších pracích), stylu vlastnímu Pištěkovi staršímu se od mládí programově vyhýbá. „Nařídil jsem si, že budu jiný než táta, a pracuju na tom už od školy. Celý život se od něj snažím být co nejdál, být nezaměnitelný je jediná cesta, jak být jedinečný,“ vysvětluje.
Amerika ukázala, že není čeho se bát
Jan Pištěk vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění, v roce 1990 si jej pak k sobě do Ateliéru malby coby asistenta vybral rodinný přítel a vrstevník Theodora Pištěka Bedřich Dlouhý. „Byl jsem tehdy v Mnichově a dění na škole moc nesledoval, když v tom mi volal táta, že se děje velká věc. Bedřich Dlouhý mě prý chce jako asistenta. Trnul strachy, abych tu nabídku ve své solitérnosti neodmítl,“ usmívá se Jan. Neodmítl, a po boku Dlouhého nakonec na AVU strávil pět let. Pak dal přednost své autorské tvorbě a na pedagogický post se už nikdy nevrátil.
Ačkoliv s otcem se prý několikrát solidně „kousl“, rád vzpomíná například na spolupráci na kostýmech pro muzikál Karla Svobody a Zdeňka Borovce Monte Cristo (2013). Základem úspěchu byly přesně rozdané role a také předchozí Janův úspěch při tvorbě kostýmů k filmu Děti planety Duna. „Otec po téhle zkušenosti věděl, že něco dokážu.“
Jan Pištěk ve Vizitce barvitě vyprávěl také o klíčové studijní cestě do Ameriky na počátku devadesátých let. V New Yorku, který pro něj do té doby byl logicky naprosto neprobádaným místem, měl za úkol před velkým sálem plným umělců a kritiků v angličtině prezentovat diáky se svými obrazy. Strach a obavy, zda obstojí, nakonec nebyly na místě. Prezentace měla úspěch a Jan záhy zjistil, že v Americe nežijí o nic šikovnější autoři, než je on sám.
Související
-
K čemu je dnes umění? Mladí umělci mohou působit zmateně, ale ptají se správně, říká Tomáš Pospiszyl
Historik a teoretik umění, publicista, kurátor a vysokoškolský pedagog Tomáš Pospiszyl mluvil o svém náhledu na klíčové momenty československého umění posledních 50 let.
-
Život je souhrn paradoxů, rád se na ně koukám z nadhledu. Drsný humor pro mě není, říká Jiří Slíva
Má rád kávu, víno a jazz. Pískání v uších se snaží přemoci mírovými prostředky, tedy radostnou tvorbou, a když po šedesátce natáčel svá první alba, cítil se na čtyřicet.
-
Když jsem měl v malování problém, šel jsem do galerie. Tam jsem se poučil, říká výtvarník Moucha
Když v osmdesátých letech nevěděl, kudy kam, vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. „Po cestě jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal,“ říká Miloslav Moucha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
